Menší prózy. Karel Čapek

protože neznáte hlasu masa a hlíny. Co je to Sodoma? Pravíte, že je to město nepravosti. Ale když Sodomští bojují, nebojují za své nepravosti, nýbrž za něco lepšího, co bylo nebo bude; a i ten nejhorší může padnout za všechny. Sodoma, to jsme my všichni; a mám-li nějakou cenu před Hospodinem, ať ji přičte Sodomě, a nikoli mně. Co ještě mluvím? Řekněte Hospodinu: Lot, služebník Tvůj, se postaví před muže sodomské a bude je bránit proti Tobě, jako bys byl jeho nepřítel.”

      “Zadrž,” zvolal anděl, “strašný je hřích tvůj; ale Hospodin tě neslyšel. Připrav se a vyjdi z tohoto města: zachraň aspoň ženu a dvě dcery, jež máš.”

      Tu zaplakal Lot: “Ano, musím je zachránit, máte pravdu. Prosím, veďte mne.”

      A když prodléval, chopili ruku jeho, a ruku ženy, i dvou dcer jeho, protože nad ním slitoval se Hospodin.

      Když ho vyváděli, modlil se Lot řka:

      “Vše, co mi dal život, dal mi tvýma rukama; učinil mé maso z tvé hlíny a vložil mi do úst slova, jež jsou v ústech tvých mužů a žen; a aj, proto jsem je každým svým slovem líbal, i když jsem jim zlořečil.

      Vidím tě, i když zavru oči, neboť jsi hlouběji než mé oči; jsi ve mně tak, jako já jsem byl v tobě.

      Mé ruce vykonávají tvé zvyky, nevědouce o tom; a kdybych v poušti byl, půjdou mé nohy ve směrech tvých ulic.

      Sodomo, Sodomo, nejsi-li nejkrásnější z měst? A kdybych jen okénko viděl, zastřené plátnem pruhovaným, poznám je: toto je okénko sodomské.

      Jsem jako pes, jejž vyvádějí z domu jeho pána; i když svěsí čenich až v prach, aby už neviděl, poznává ještě vůni věcí, jež zná.

      Věřil jsem v Hospodina a zákon jeho; v tebe jsem nevěřil, ale ty jsi; a jiné země jsou jako stín, jímž pronikám, aniž bych se mohl opříti o stěnu či o strom; jsou jako stín.

      Ty však jsi, jako nic jiného není; a všechno, co je, je jenom ve srovnání s tebou. Vidím-li tebe, jenom tebe, a vidím-li něco jiného, vidím to jenom v porovnání s tebou.

      Věřil jsem v Hospodina, protože se mi zdálo, aby byl bohem sodomským; není-li Sodomy, není Hospodina.

      Brány, brány sodomské, kam mne to vedou a do jaké prázdnoty? Kam mám nohu postavit? neboť není pode mnou půdy: a stojím, jako bych nestál. Jděte, mé dcery, a nechte mne; nemohu dále.”

      I vyvedli jej a postavili vně za městem: a tam mluvili k němu řkouce: “Zachovejž život svůj, neohlédej se zpátky, aniž zastavuj se na kterém místě vší této krajiny vůkol: abys i ty spolu nezahynul.”

      Slunce vycházelo nad zemí, když toto pravili.

      Tedy Hospodin dštil na Sodomu a Gomoru sírou a ohněm od Hospodina z nebe.

      Tu ohlédl se Lot a vykřikl a běžel zpátky k městu.

      “Co činíš, zlořečený?” volali za ním andělé.

      “Jdu pomáhat Sodomským,” odpověděl Lot a vešel do města.

      BAJKY

Zločin a trest

      Nelze to popírat: udělala nečistotu. Teď se krčí v nejtemnějším koutě se zvrhlým a urputným výrazem, zeleně svítí očima a potrhává ocasem; ví, co ji čeká. Rázem z ní spadlo vše, co z ní dělá vzdělanou a jemnou kočku; je to zlé a divoké zvíře džunglí, bestie plná strachu a nenávisti, jež tě sleduje žhoucíma očima jako věčného nepřítele. Syčí jako had, když se k ní blížíš; její zelené zorničky srší zuřivým odporem, hrůzou, záštím a zločinností: pff chch chch, nesahej na mne!

      Nic platno, macku, mezi námi lidmi se vina musí odpykat; je Zákon a Řád, že kočka, která se prohřešila, se přidrží na místě činu a na! na! na!, tumáš, ty hanebnice! S ušima sklopenýma, zběsile se vzpouzejíc, choulí se hříšnice pod tragickým přívalem trestu. Hotovo! a jako had, s břichem na zemi, peláší bídná kreatura z místa činu.

      Ale než soudce vstane, sedí už uprostřed pokoje, spokojená a útlá kočka, jako by se nic nestalo, a horlivě si na zádech líže pocuchaný kožíšek. Ohlédne se na svého katana ještě trochu nejistě, ale očima už zlatýma: Koukej, já jsem hezká kočička; otevři mi, já chci jít do kuchyně.

      Načež odchází dávajíc si zřejmě záležet na tom, aby nespěchala.

Megalomanie

      Bylo to psisko jako rukavice, s žabíma očima a na tenkých nožičkách, jež titěrně zvedalo, jako by věčně zábly. Do jeho staré, pitomé hlavy se nevešlo nic jiného nežli jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc, která se tresce.

      Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký, hučící, crčící příval se vylil masívním proudem; v té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo v žluté jezero, jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku vyrývajíc hluboké struhy.

      V tu chvíli capalo psisko ze schodů; a když uvidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka:

      “Pane, pane, potrestej mne; to já jsem udělal tu velikou loužičku.”

Věc cti

      Byl poražen drtivou převahou; co platno, vlčák je těžší a silnější než takový chlupatý pinč; byla to jen hromada chlupů na zemi, do níž vlčák zatínal své hrozné tesáky.

      Z té rvoucí se hromady jej vytáhla paní za obojek; nechal se vléci, ale ohlížel se po svém nepříteli: Ty zbabělče, ty sketo!, jen kdyby mne nedrželi!

      Teď leží na koberci a líže si krvavé rány; a když na něj jeho paní pohlédne, zatřepe vítězně kouskem ocásku: “Ale ten dostal, co?”

Opuštěná

      Tři noci pršelo; a tři noci šedivý, pruhovaný kocour nepřišel. Čekala přitištěna ke zdi, až jí tlapičky ozábly; ve dne pak, když myslela, že ji nikdo neslyší, žalovala temným a zlomeným altem. Chtěl-lis ji pohladit, zalezla nedůtklivě pod židli: Pardon, nemám dnes náladu.

      Ale třetího dne po takové noci se ti sama vrhla do náručí náruživě se laskajíc: Hlaď mne, nos mne, chovej mne! ukaž ucho, ukaž bradu, ukaž krk! ještě! ještě! já nemám nikoho na světě ráda nežli tebe!

      A přede, přede hlasitě a křečovitě, až se zalyká.

Kůň

      V ulici zatřeskla hudba, zablýskaly rohy, a bum! a bum! buben se valí jako silný chlap, co razí cestu slavnému průvodu. Ano, je to nějaká slavnost; za vřeštící kapelou jede ozdobený vůz, na něm praporky a děvčata a křik, tramtará a činely, radujte se, lidi, jede celá fůra muziky; ale já jsem se, nevím proč, podíval na koně, který to všechno táhl, a velmi jsem se podivil. Nejspíš jsem čekal, že se ten kůň usmívá.

      Neusmíval se, naopak; díval se tak vážně a důstojně, že to pohoršovalo. Vypadalo to, jako by dával najevo, že nesouhlasí s tou napěněnou švandou. Tvářil se zamyšleně, jako by táhl pohřební vůz místo hromady bláznů. Zdálo se, že o něčem přemítá.

      “Já dělám vážnou a důležitou práci.”

      JAKO ZA STARÝCH ČASŮ

      K Eupatorovi, občanu thébskému a košikáři, který sedě na dvorku pletl své koše, přiběhl jeho soused Filagoros a volal už zdálky: “Eupatore, Eupatore, nech svých košů a poslouchej! Dějí se hrozné věci!”

      “Kde