Povídky malostranské. Jan Neruda

je taky dost. Náš domácí Dílec taky by mne chtěl, ale je nešika a taky rád by hodně peněz a ty nemám, protože jsem jen tak živa. Dílec není tuze chytrý a žárlí na Kalhotku a proto mne žaloval u magistrátu, že prý chovám moc slepic a kohoutů a ti prý nájemníkům překážejí zvláště zrána kokrháním. Byli páni u mne a dost jsem se nasmála, když pořád chtěli vidět ty hejna kohoutů a já je neměla, protože mám jen tak drůbeže pro domácí potřebu a pro své hosty. Domácí pán bude mít vztek, ale ať má, proč je takový, já o něj nestojím. Taky už není zrovna boubelatý mládeneček.

      Posílám Ti ten klobouček pro Fanynku, místo růží dala jsem naň dát ale třešně, snad Ti to nebude tuze křičet a buď tak dobra a piš mně, zač bys mně mohla opatřit přepouštěné máslo, snad by mně přece přišlo laciněji než v Praze, nehněvej se na mne, že Ti toho tolik napovídám, komu bych to měla ale všechno povídat, když nikoho nemám a to je už tak, že jsem veselá. Zpomínej na svou upřímnou sestru

      Helenku.

      P. S. Ve spěchu.

      Čtvrtá stránka protokolu, sepsaného v senátním posedění dne 15. srpna 1858

      …přijat denní pořádek na návrh pana radního Veřeje, protože před senát patří jen předměty důležité. Nato přikročeno k číslu sedmému. Pan radní Veřej referuje o žalobě pana Ondřeje Dílce, majitele domu č. pop. 1213-1., proti paní Helence Velebové, hospodské tamtéž. Pan Ondřej Dílec stěžuje sobě, že hospodská paní Velebova chová mnoho drůbeže, která je ranním svým kokrháním na obtíž ostatním nájemníkům. Předčítá zprávu komise, která sestávala z pánů Edvarda Jungmanna, doktora lékařství, a pana Josefa Písčíka, ouřadníka konceptního. Ze zprávy vysvítá, že komise zmíněná důkladně věc na dotyčném místě vyšetřila a nalezla, že obžalovaná hospodská měla na dvoře jen dvé slepic, jednoho kohouta a jednoho kapouna, a to jen pro své hosty, kdyby se zachtělo někomu drůbeže.

      Předsedající pan měsťanosta míní, že tu nelze ničeho činit, zvláště vzhledem k tomu, že je obžalované drůbeže tak málo a že se hospodské nemůže přikázat, aby měla všechno v mrtvém stavu.

      Referující pan radní Veřej podotýká, že žalobník pan Dílec také trochu nedoslýchá, že tedy to s tím kokrháním není asi tak zlé. Činí návrh, aby žalobník byl odmrštěn.

      Návrh se jednohlasně přijímá. Nato přikročeno k číslu…

      Soukromý list paní Helenky Velebové, hospodské, sestře její, provdané Alojsii Trousilové, profesorce v Chrudimi

      Sestro!

      Pozdravuju a líbám Tě tisíckrát a taky Toníček Ti posílá moc hubiček, a opravdu se na Tebe hněvám, protože děláš tak starou a přece jsi jen mladší, a kdybys byla stokrát profesorkou, copak je z toho, proto nejsi přece rozumnější než já, ani se tak nedělej, vždyť to známe a kdo ví, co bys dělala, kdybys byla vdovou. Já Dílce nechci a nechci a nenechám si ho vnutit. Ty bys taky nechtěla člověka, který by Ti ublížil. Copak je mu po tom, jsem-li tlustá nebo sucha a nepotřebuje mi říkat, že by ze mne moh udělat tři kadety. Když se mu nelíbím, ať za mnou nechodí, já ho nechci, to Ti povídám. A musel mě žalovat, když mě má rád? Beztoho prohrál proces a teď se na mne ani podívat nemůže. Však já se mu pomstím a všechno je už navlečeno. Jeden pán, nemusíš se bát, že zase Kalhotka, já nejsem žádná větroplachá mladice, abych měla známosti se studenty, ačkoli by nebylo nikomu nic po tom, já jsem svá paní, a nenechám si poroučet, Kalhotka je taky lepší než vy si myslíte, zpomněl si, že prý je v Praze zákonem zakázáno chovat vepřový dobytek a Dílec má v zahradě dvě prasátka, celý den běhají po zahradě. Toníček si s nimi hrává, to ale nic nedělá a žalobu už jsme zadali, Dílec se bude tuze zlobit, ať se zlobí. Ty se na všechno horšíš a mne to mrzí, že Ti klobouček křičí, víš co, křič zas na něj! Ale nehněvej se na mne, to víš, co na srdci, to na jazyku, já už jsem taková a pak mezi sestrami, to se rozumí. Zpomínej na svou upřímnou sestru

      Helenku.

      P. S. Ve spěchu.

      Připis soukromý, psaný purkmistrem král. hlavního města Prahy a znějící panu Veřejovi, magistrátnímu raddovi

      Vážený pane raddo!

      Poněvadž dnes se již s Vámi nesetkám, bych oustně o záležitosti jisté s Vámi pojednati mohl, zejtra pak na své ville zůstanu, píšu Vám list tento. Jedná se o žalobu hospodské paní Heleny Velebové proti Ondřeji Dílci, majiteli domu č. p. 1213-1., jehož žaluje pro zákonitě zakázaný chov vepřového dobytka. Ad manus inclitissimi praesidii došla žaloba ta nyní znovu, napsaná panem advokátem Zajíčkem, jenž, jak Vám známo, náleží k protivníkům nynější městské správy. Jednou již jednalo se tedy o věci té, jakž nyní zpraven jsem, avšak nedůkladně. Vyšetřeno prý panem čtvrtním a panem okresním lékařem, že pan Dílec chová jen dvé podsvinčat, jež připravuje k vlastní potřebě; dále neučiněno ničeho. Nebylo dobré, pane raddo, že jste věc tak důležitou vyříditi ráčil brevi manu,* o své újmě a bez senátu. Je nade všechnu pochybnost povzneseno, že podsvinčata také jsou vepřovým dobytkem, a chov takového dobytka je ovšem v Praze přísně zakázán. Nyní pak, kdy na podzim obyčejně vždy cholera morbus* se vyskytuje, mohli bychom těžké míti z té věci sodpovídání, an advokát Zajíček při svou zajisté provede. Pro pilnost a nebezpečnost věci račtež tedy, pane raddo, ihned naříditi nové té věci ohledání a vyšetření, račtež o tom pak ihned nechat jednat v senátě u přítomnosti mé a sřídit návrh svůj tak, aby ex senátu concluso* nařízeno bylo odstranění závadného dobytka v osmi dnech.

      V Praze dne 17. září 1858.

      Soukromý list Jana Kalhotky, kandidáta profesury, příteli Emilovi Blažíčkovi, suplujícímu učiteli v Písku

      In nomine domini zvěstuji Ti přeradostnou zvěst, že určen jsem co suplent pro Hradec Králové, pevnost, město a místo gymnasijní. Ej tedy půjdu a budu vochlovat českou budoucnost a pracovat jako Ty „na národa roli dědičné“, kterýž citát jsi snad už někde četl. Těším se srdečně na vznešené své povolání, na novou dráhu svou, zvlášť proto, že prý jsou v Králové Hradci hezké holky, jichž jsem vůbec velký milovník. Moje štěstí je u ženských báječné, myslím, že bych nemusil ani nic jiného dělat než milovat a ostatní že by z toho samo pošlo a že bych se měl dobře. Neměl jsem v poslední době ani groše, což se mně už tak někdy stává, a přece jsem žil jako baron, nebo spíš jako spokojený hospodský. Víš, mladá hospodská (vdova), k tomu krajanka, já chlapík jako květ, – no žil jsem zkrátka velmi lacině, velmi. Ale nevede se mé krajance tuze dobře, její domácí si ji chtěl vzít, ona nechtěla proto, že měla ráda mne, teď jí dal výpověď a ona neví kudy kam. Mám srdce v těle a poněvadž jsem si pomohl k trochu penězům, nechodím už k ní, abych nestál jejímu štěstí v cestě. Ženské jsou obratny, zvlášť vdovy, však ona si pomůže. Konečně bych nemohl tvrdit, že by se k tomu domácímu dobře nehodila; bude to slušný párek a vidím je už v mysli, jak budou v neděli svorně pojídat ledvinu se salátem. Ty poznáváš, že jsem nehrál s ní komedii a že mně nebyla lhostejná, sic bych tak mnoho o ní nepsal. Ale – co s ní – to je to!