Filosofská historie. Alois Jirásek

visel na stěně kulatý, olejový obraz nevelkých rozměrů.

      Na zašlé, tmavé půdě bylo viděti podobiznu mladého kněze. Obraz ten, který každého dne vídal, nevzbudil pozornost Frybortovu, ale tenký půlvěnec z mechu a umělých květin, který nad hlavou mladého kněze po zlatém rámci splýval.

      „Ten věnec tu nebýval,“ a tázavě se ohlédl po slečně, která, sklonivši ruce v klín, zamlkle seděla.

      Prve, když tak znenadání Frybort na obraz udiveně se zahleděl, přeletěl její uvadlou tvář jako lehounký stín nachu a její oči na okamžik se sklopily.

      „Je dnes svátek svatého Jiří a on se jmenoval Jiří —“

      Škádlivý úsměv zmizel ze rtů veselého filozofa. Do pokoje vstoupil bledý, vyschlý mladík; letmo pozdraviv, spěchal do vedlejšího pokoje, v němž s Vavřenou, Frybortem a Špínou bydlel.

      „Co tak pospícháš, Zelenko?“ ptal se ho Frybort.

      „Zapomněl jsem knihu a za okamžik bude pátá. Musím do hodiny,“ a již zmizel v pokojíku.

      „Ubohý instruktore!“ povzdychl Frybort, a jakoby jím pobídnut, pravil slečně:

      „Mám také práci.“ Odešel za Zelenkou, který žádanou knihu sobě vyhledav, opět již z domu ubíhal, aby mladému svěřenci vpravil školní penzum do hlavy.

      Frybort usadiv se za stolkem, na němž sešity a knihy porůznu v hojném nepořádku ležely, namočil brk a jal se psáti na čistý arch.

      „Kolegové!“ začernalo se na papíře velkou literou.

      V pokojích nastalo ticho.

      Slečna Elis pozdvihnuvši skloněnou hlavu, jala se dále plést, avšak stín zamyšlenosti z čela jí nezmizel.

      Tou dobou zarachotil nějaký kluk nezbeda na buben starého Kmoníčka, jenž vytržen z dřímoty vstal a klátivým krokem, maje ospalou hlavu nachýlenu, kráčel ze své výpravy na radnici.

      Zatím ubíral se Vavřena „do hodiny“.

      Přešel podsíně a Židovské návrší, minul zámek, gymnázium a kolej piaristickou, až vkročil do tmavého domu copové výstavnosti. Nade vraty panského toho stavení vypínaly se jelení parohy, pod nimiž namalováno bylo „Boží oko“ s dlouhými, žlutými paprsky.

      Po tmavých schodech dostal se do prvního patra, kdež zastaviv se u jedněch dveří, zaklepal.

      Uvnitř bylo ticho, nikdo neodpověděl.

      Vstoupil.

      Jeho příchod nemálo překvapil mladou dívku, kteráž, jakmile zaslechla, že se dveře otvírají, vstala ze židle a rychle něco ukryla pod látkou šatovou na stole ležící. Kutila něco jiného, místo aby šila. Svěží tvář jí vzplanula živým nachem, a teprve když uslyšela Vavřenův hlas, obrátila své sklopené oči ke dveřím a pravila milým, příjemným hlasem:

      „A, to jste vy, pane Vavřeno. To jsem se lekla!“ dodala upřímně.

      „Fricek není doma, panno?“

      „Ach, ano, tím překvapením jsem zapomněla. Odešel s tetinkou a Lotty. Tetinka prosí, kdybyste chvilenku posečkal, že přijdou brzo.“

      „Milerád,“ a bylo patrno z hlasu a tváře, že opravdu rád počká.

      „Je snad libo?“ ukázala k pokoji, kdež obyčejně Fricka vyučoval.

      „Nepřekážel bych vám tu na chvíli?“

      Dívka ukázala usmívajíc se na stolici, kdež se Vavřena usadil.

      Lenka byla rozpačita. Chopila se kvapné práce, jako by vše chtěla uhoniti. Při tom, kdožví jak se stalo, hledala-li jehlu nebo nůžky, posunula látku na šaty tak, že kus jí se svezlo ze stolu. Zároveň ozvalo se bouchnutí, jako by něco těžšího spadlo ze stolu.

      Lenka se ihned sehnula, ale prve, než po oné věci sáhla, byl tu již Vavřena, který rychle se sklonil, aby Lence tu službu prokázal.

      Ruce jejich se setkaly a Vavřena ucítil na svém spánku dotknutí se jako samet hlaďounké, teplé tváře.

      A zase byla dívka jako z máku květ.

      Knížka se rozevřela. „Smím se podívati na titul?“

      Lenka upírajíc na filozofa své pěkné, jasné oči mlčela. Ten maje nepříliš tlustou knížku malého oktávu v rukou, četl hlasitě nadpis:

      ALMANACH

      ANEB

      NOVOROČENKA 1823

      Pak bezděky spustiv listy palcem zadržované, hleděl na kmitající se stránky, na řádky prózou i veršem, až oči jeho utkvěly zase na tváři mladé dívky.

      „Odpusťte mi, prosím, že jsem vás prve svým myšlením urazil. Viděl jsem, že něco schováváte, a napadlo mě, abych pravdu mluvil, že to nějaké psaníčko —“

      „Od kohopak?“ a Lenka se usmála, až se všecky její zdravé zuby zabělaly.

      „Divu by nebylo!“ odtušil vesele mladý filozof. „Ale české knihy jsem se nenadál. To mne překvapuje. Myslím, že kdybych šel zde od jedné panny ke druhé, nenašel bych u žádné české knihy. Nevěděl jsem, že jste vlastenka. Viďte, že jste?“ a podával jí pravici.

      „Jsem!“ a Vavřena stiskl její měkkou, teplou ručku.

      „Smím vědět, kdo vám tu novoročenku zapůjčil?“

      „Já jich mám více. Četl jste tuto?“

      „Vy mne zahanbujete. Nečetl.“

      „Tak si ji vezměte, je-li libo. Čtu ji potřetí. Ve svém kufříku mám ještě jiné, a kdybyste si přál, všechny vám zapůjčím. Ale oplatit mi musíte!“ Usedla.

      „Co mám, s radostí přinesu; není toho však mnoho.“

      „Ale prosím, aby to ani teta, ani Lotty neviděly. Teď pochopíte, proč jsem tuto knížku tak rychle schovávala, když jsem uslyšela dveře otevírat. Teta nerada vidí, čtu-li, a zvláště českým knihám se směje. Nestydím se za své přesvědčení, ale poněvadž se proti tetě nemohu hájit, jak bych chtěla a jak by bylo třeba, proto raděj mlčím a vyhýbám se každé příležitosti.“

      „Snášejte to, Lenko, je to pro dobrou věc. Ó, jak jsem rád, že jsem vás dnes poznal! Věřte mi, že mi nevolno a do hněvu, když vidím, jak naše slečinky jedině o pentličky a tkaničky se starají, když slyším, jak hovoří cizím jazykem o podobných tretkách a žárlivou, malichernou kritiku jedna o druhé a liché fráze z cizích knih naučené pronášejí! Láska k vlasti, čtení českých knih a hovor český není módou, není nóbl, a proto všeho toho si nevšímají, ba tomu se vysmívají! Mají prý jemné, citlivé ženské srdce, a pro hluboké, bolestné rány, pro staletou bídu a neštěstí svého národa je nepřístupné a zatvrzelé.“

      Lenka seděla jako pěna, sotva dýchajíc.

      Zářící její oči upíraly se na tvář filozofovu a jeho rty, a každé jeho slovo tak zaníceně pronesené vrývalo se v její pohnuté srdce. Zhluboka vydychla a na zardělém líci zjevil se blažený úsměv a v očích – slzy.

      „Děkuji vám,“ pravila pohnutým, tichým hlasem. „Bylo mi to občerstvením a potěchou. Ó, již dávno jsem podobných slov neslyšela! Tak mluvíval můj nebožtík strýček.“

      „Ten byl vaším učitelem?“

      „Ty knihy jsou dědictvím po něm.“

      „Pověděla byste