Utrpení knížete Sternenhocha. Ladislav Klíma

kontradikce než: vůle, která slouží –: Vůle a absolutní Vládkyně neboli Bůh jest jedno a totéž. Pochopila jsem, že, poněvadž mnou zmítaly vášně více, než kýmkoli jiným, – byla ta má skvělá vůle ve skutečnosti otročtější, t. j. nicotnější než u každé Nány z chléva. Viděla jsem se nejničemnější, protože nejslabší stvůrou na světě. A tenkrát jsem si řekla též to, co tobě před chvilkou: „Musíš se probrodit močálem nejnižším, abys dospěla k Záři Nejvyšší – jednou po milionech let; tento tvůj život je to nejnižší, – – a strašně musí skončit!“

      „Přepínáš, holka, ve všem jako blázen. Ale proto vskutku jsi v nebezpečí, že praskneš! A skoro bych se bál, aby prasklá tětiva, roztržená ručnice neroztrhla i mne –“

      „Ale kdepak! já maličká – Tebe!“ A schoulila se v něj tak, jako by se nešťastné dítě chtělo znovu skryti před krutými, smrdutými vichry tohoto světa do lůna matky… Ale co znamená podobný pohled do věčnosti u zvířátka, zmítaného úplně vteřinou, jako jsem já! Co u Tebe je vším, u mne nebylo a snad ještě není ničím!“ –

      „V hnusu nad sebou opouštěla mne všechna má černá síla nenávisti, má jediná síla! vracel se starý, bahnitě pasivní hnus – a skoro se zdálo, že upadnu znovu do blbého polosnu… A tu jsi přišel Ty! A rázem změnilo se vše! Nic jsi mi nedal, – jen urážky a rány! nic jsi ode mne nevzal, ačkoli jsem Ti, – žebrácká, nemající nic lepšího, kladla sto milionů na dlaň! Ale – miluju Tě!“ a rozbrečela se, nevěstka. „Věřím teď v Boha, nebo co to je, jen proto, že mně popřál mezi všemi miliony lidí poznat – právě Tebe, Muže všech mužů! – Dechem tvým rázem, jako na rovníku, v den změnila se má noc; slavík stal se z noční ropuchy; z neblahého aligátora bahenních tůní jasný orel. Nenávist má rozplynula se skoro v lásku ke všemu, vyjma – jej… Objímám vše, chápu vše, vidím vše, – já^ dříve slepá; zázračný doktore, dávající zrak slepcům od narození! Všecko je Mé! Všeho na světě jsem schopna pod rozkazem tvým. Myšlenky mám a pocity, jakých nikdo dříve neměl. Cítím sílu stvořit díla větší než jakákoli, jimiž se skvěje kultura ubohého člověčenstva. Žila jsem dosud ve vnějšku, na povrchu, říkala jsem tomu „jednání“, namlouvala si, že ,,činy“ jsou tím největším: ne, díla to jsou! vlastně ne díla: myšlenky, jak v duši zahřmí! Ba ani myšlenky ne: Vůle, jen ve vlastním chrámu svém, nehnula vším vnějším, před sebou klečící, sobě jen se kořící, myšlenek, – které jsou věcí jen bídného zvířátka – člověka – nepotřebující – : věčné Sebeobjetí Boží v metamystické Záři. Ale co Ty o tom soudíš? Je vyšší jednání nebo myšlení? Dosud jsi mi neřekl, co je vlastně tvým cílem? Chceš se stát Napoleonem? Či náčelníkem banditů? Či myslitelem? umělcem? objevitelem?“

      „Vesměs povrchní pojmy, vytvořené obmezenými ješitnými ctižádostivci. Nechci se stát: jsem! a ne něčím, ale vším. Není lidské velikosti, kterou bych neviděl pod sebou a hříčkou svou. Má vůle dělá a bude dělat se vším všecko. Zaškatulkují-li mne jednou mezi briganty nebo filosofy, řeknou-li, že jsem nebyl nic, nebo bůh, nebo prase, – lidské ubohosti to jen! Jsem ten, který jsem, dělám, co chci, chci bezmezné vše!“

      „Jsi Bůh!“ vzkřikla a líbala trhanovi děravé boty a zablácené francle kalhot. „Tak mluví „Vítězně Dovršený“! Ale my nehotoví musíme se z nouze koncentrovat. A já se chci koncentrovat úplně na spirituálnost, na nejaethernější, a všemu pozemskému, hrubému, jednajícímu, pletichářskému dát vale. Jen v Bohu žít, jen Bohem být, ale vždy jen ve stínu Tvém! Ó ta nejzářnější budoucnost, která přede mnou slunečně vychází! V Kordillerách, přímo pod věčnými ledovci, vytesáme si v nich palác svůj, Residenci všech residencí – dvou nejvyšších ‚lidí, bohů dvou! Přátelskými, sladkými kondory oblétáváni a krmeni jako Zárathustra svým orlem a hadem! Propasti pod sebou, nebes propast nad sebou, propasti v nás – a všechny nadsluneční Vůlí naší překlenuty a rozehřměny v Hymnus Vítězství Věčného!… Budu jen láskou, láskou, Láskou – k Tobě, ke všemu, k Sobě, – i k nenávisti své! Ale, můj Slavný, Božský, nedosáhnu-li já sama tohoto nebe, – dosáhnou ho naše děti! Oh! jaké děti budeme my dva rodit, jaké světo– a myšlenkovládce! Neboť – ani já nejsem ledacos! Nadávala jsem si jako špaček, ale znáš ženskou logiku; považuju se prese všechno za nejlepší ženskou potvoru na světě a řeknu ti: nejsem horší než ty: jsi-li ty silnější než já, jsem já bohatší, dej mně za to třeba pár pohlavků! Budu Tobě rodit do úpadu, ač celá ta věc byla mi dosud děsně odporná, – protože místo Mužů poznala jsem jen blbé baby. Ale to první dítě, co přijde, – musíš mi v tom vyhovět, jinak bych nikdy nebyla šťastna –, usmrtím; zcela bezbolestně, narkotikem. Mělo by něco z toho dřívějšího bezejmenného hnusu, zcela jistě by,mělo. Ale vím, že vezme s sebou ze mne všechno to moje smrduté, – že teprve potom budu úplně očištěna, že teprve pak budu rodit děti – vskutku Tvé!… Svoluješ?“

      „Samozřejmě, ty má sviničko pitomá.“

      A já jsem zatínal zuby do rtů. „Tedy ty se mně chceš stát nevěrnou? cizoložné děti chceš mít?“ Ne, nemohl jsem tomu věřit! Dosud byla vzornou chotí. Takové lyrické výlevy, kterými toho vagabunda nudila, neznamenají víc než krkání a říhání. A mrskal-li ji, dobře tak! ať jí, darebnici, pěstuje zadek za mne, když já nemohu! ať ji vychovává! A že ji, teď úplně nahou, viděl – božínku! vždyť se na ni dívalo i to sluníčko, které kameny nade mnou tak rozpalovalo, že jsem byl napolo upečen; a že ji sem tam ohmatával, božínku! každá travička, na které ležela, se jí dotýkala; a dělaly to také ty čtyři rvavé bestie v mém parku. Lapálie to všechno! Čvaňhala mu jenom, to vím; kdyby mělo dojít ke skutku, zůstala by mi věrnou!

      A teď odložil trhán fajfku, ovinul ruku kol mé paní choti, a poplácávaje ji všude, mluvil něžněji než dříve:

      „Jsi má milá, malá, pitomá sviňka, ale při tom megatherion. To nejsprostší a to nejnadzemštější vaří se v tobě, ďábelský kotle, Daemoničko má! Oboje v největších dósích. Voda a oheň; kotel, naplněný k prasknutí sprostou vodou, sluneční oheň, který by stačil k vytopení kotle padesátkrát většího. Skoro jistě praskne, třeba jsem teď řidič stroje já. r A – tvá nízkost je silnější než výška tvá. Jsi otrok pudů, třeba vznešených, ale i nejvznešenější pud je nízkostí. Kdyby vůle nad nimi zvítězila, – zachráněna jsi, – pro tento život! Jinak zemřeš, velmi brzo a velmi děsně. Čiší z tebe mrtvolný zápach… Zlobí mne to, ale mrtvolný zápach staň se vůní růží!…

      I tvá nízkost je vznešená! Jsi Vznešená! Osud udělal z tebe nejpříšernější svou hříčku; nebylo takové! Proto tě miluju… Ale osud umínil si patrně hříčku rozbít, až jej dosti pobaví, – a aby jej dále ještě více bavila… Žiješ jen pro svou interesantnost.

      Jsi zatracená, více než kterákoliv bytost lidská; právě proto přede všemi vyvolená. Jen zatracenci jsou vyvolenci.

      Ale zbývá přece jen naděje – malá.. A já nechci, abys mne zde opustila…; raději ať zhasne slunce, – fuj! mohl bych se zdát sentimentálním… Mimo tebe je vše lidské bláto, – fuj!…

      A zvítězíš-li přece, – nejčarovnější vítězství mé bude to! Nedobudu-li ho, – snad padnu s tebou…

      Neboť miluju Tě slyš!

      Největší Sebepřemožení je Tobě nutné: jinak přemůže Tebe nakonec mocná tvá noc – a zemřeš. Neboť jen to, co jde, svým způsobem, k Světlu, zůstává na živu;