Radúz a Mahulena. Julius Zeyer

Jest.

      VRATKO: Ne, jsi ty boháč!… A doopravdy mi to zlato dáváš?

      RADÚZ: Doopravdy.

      VRATKO: To je jako ve snu!… A ta hlava na těch penězích, to jako obraz králův. Má korunu na hlavě.

      RADÚZ: Toť obraz mého otce. A nyní bud mi zdráv. (Odejde s Radovidem)

      VRATKO (hledí udiven za ním): Obraz mého otce, řekl. Je otec jeho tedy králem a on je královic?… Bude to doma divení a radostí… Ani se mi nechce to dříví s sebou brát, bych lehčí nohy měl a dříve doma byl. Však stůj, zde je král Stojmír sám a jeho družina. To nesmím z úcty mu vkročit do cesty. Nu, zůstanu zde vedle studánky.

      Vejde král Stojmír, Runa, muži z družiny královy, mezi nimi Přibina.

      RUNA: Toť neslýchané! Tak blízko domu zabít jelena, a to z těch tří, již bílí, zasvěceni luně jsou a na nichž dcery naše jezdívají! To považ, králi, že to každý ví, byl tedy zde zlý úmysl nás urážet a nám se rouhati! V tom vidím vzpouru!

      STOJMÍR: Meč ještě jednou ukaž, Přibino.

      PŘIBINA: Zde jest, jak vidíš, je to cizí meč, ta práce není zdejší.

      STOJMÍR: A pravíš, zahozen že ležel na zemi?

      PŘIBINA: Tři kroky od kaluže krve, v které jelen skonal.

      STOJMÍR: Jaká to záhada! Však daleko ten zločinec být nemůže, když, jak mi pravíš, rána zvířete je čerstvá.

      RUNA: Tu stojí člověk, snad to on?

      PŘIBINA (Vratkovi): Kdo jsi? Co hledáš zde?

      VRATKO: Jdu domů, pane. Byl jsem na dříví a nesu je teď ženě.

      RUNA: Kdy šel jsi do lesa?

      VRATKO: Hned s úsvitem.

      RUNA: A nikoho tam neviděls, nikoho neslyšels?

      VRATKO: Jen laňky viděl jsem, když u potoka pily, a ptáky slyšel jsem, když zpívali, by přivítali den.

      RUNA: Jsi bloud či smělý tak, že tropíš si z nás smích? Neviděl jsi celé ráno člověka? Na to se tebe ptám.

      VRATKO: V lese ne. Před chvílí však jsem viděl šuhaje, tak dobrý byl jak krásný.

      RUNA: To byl on, ten zlosyn!

      VRATKO: Tím nebyl zajisté. Ať slunce jej a země obdaří! Tři dal mi peníze, jsou ze zlata. Lekl jsem se toho lesku tak a bohatství, že bych byl málem s nohou spadl! Nikdy jsem nic takového neviděl. (Hledí na peníz v dlani)

      PŘIBINA: A kterým směrem šel?

      VRATKO (ukazuje): Tam zmizel mi. Mám po něm památku! A na těch penězích je obraz jeho otce, sám to řek’.

      STOJMÍR: Ukaž mi blíže ten svůj poklad.

      VRATKO: A s radostí, můj pane králi. (Ukáže peníze)

      STOJMÍR: Peníz krále magurského! Runo, hleď!

      RUNA: Syn jeho zde! Ó, za ním! Krev a pomsta! Je v našich rukou kletý nepřítel!

      STOJMÍR: Přibino, rozděl muže, kruhem obejdeme les, je náš, je náš!

      RUNA: I kdybys chytrý byl jak pták a okřídlený, teď neujdeš, magurský královici, a těžkou naši ruku ucítíš!

      Všichni odejdou rychle směrem, kudy odešel Radúz.

      VRATKO: Přeběda mně, co jsem to učinil! Ó, radosti ty moje mnohomluvná, ty devaterou zradu mělas pod jazykem! To zlato teď mě pálí na dlani. Pryč ode mne, proradné peníze! S vámi neštěstí by vešlo pod mou střechu! (Zahodí peníze do studánky a odejde)

      Za jevištěm slyšet hudbu, pak vyjdou Prija, Živa, Mahulena s družinou dívek a mladých mužů. Všickni jsou ověnčeni pestrým lučním kvítím.

      PRIJA: Zde chlad a vůně, širé prostranství a tráva vysoká a měkká, zde dobře bude prováděti hry. Těch věnců jsme se dost už napletli.

      ŽIVA: A zde ta naznačená studánka, kde měli jsme se sejít s otcem, s matkou. Toť podivné, že ještě nepřišli. Šli cestou kratší.

      PRIJA: Ach, nestarej se, přijdou ještě včas. Ty staré lesy nejsou tak hluboké, by se v nich ztratili. Nuž, buďme veselí. Co ty však, Mahuleno, stranou stojíš?

      ŽIVA: Zdá se ti snad zas o něčem, co není?

      PRIJA: Co nebylo a nikdy nebude?

      ŽIVA: O královici snad, letícím na stříbrném koni oblaky?

      MAHULENA: Proč se mi posmíváte? Což jsem vám ublížila?

      PRIJA: Jsme zlé, viď, že jsme zlé? Zlé jako strygy!

      MAHULENA: Já nikdy neřekla vám, že jste zlé.

      ŽIVA: Však pohledy tvé nám stále vyčítají.

      MAHULENA: Mé srdce o tom neví… Ah, netrapte mě, sestry. Jsem smutná jen, že mi můj jelen zaběh’ do lesů. To zvíře bylo rozumné a přítulné – a přec mě opustilo. Je vidět, že mě rádo nemělo. (Pláče)

      PRIJA: Toť směšné, plakat pro tak malou příčinu. Až chytnou jelena, nuž, dej ho zmrskati.

      MAHULENA: To spíše sama bych ty rány snášela!

      ŽIVA: Nuž, tedy plač neb neplač, jak ti libo. My ale teď se dáme do hry.

      PRIJA: Co bychom hráli, Mahuleno, pověz!

      MAHULENA: Hrát?… Nevím věru. Snad na vítání ptáků, chcete-li.

      PRIJA: To nechcem, to je pro děti. Vždyť věděla jsem, že něco nejapného povíš. Jsi stále malé dítě s malým rozumem.

      ŽIVA: Na labutě a pávy, to je veselé, tu můžeme se honit divoce až dosyta!

      VŠICHNI: Na labutě a pávy, ano, ano!

      PRIJA: Tak tedy rozdělme se na řady!

      Jinoši se postaví, držíce se za ruce, na jednu stranu, dívky jim naproti na druhou, držíce se taktéž za ruce.

      SBOR JINOCHŮ (zpívá):

      Hoja lalja hoja!

      Letíme pávi z daleka,

      hoja lalja hola,

      přes hory, lesy, jezera,

      hoja lalja hoja.

      Zde porosena niva je,

      hoja lalja hoja,

      zde odpočinou perutě,

      hoja lalja hoja!

      SBOR DÍVEK (zpívá):

      Hoja lalja hoja!

      Labutě modrem veslujem,

      hoja lalja hoja,

      a plujem s bílým oblakem,

      hoja lalja hoja,

      pod