Kdyby běžela. Блейк Пирс

a pomalu se sunula až na kraj postele. Párkrát se zhluboka nadechla a podívala se na hodiny: 1:22. Jediné světlo v pokoji vycházelo z digitálního budíku a venkovního bezpečnostního osvětlení, které lehce prosvítalo skrz rolety.

      V minulosti už se jí párkrát o Cass Nobiliniové zdálo, ale tentokrát to bylo vážně zvláštní. Když vstala z postele, aby si došla do miniaturní pokojové ledničky pro vodu, srdce jí stále bušilo jako o závod. Cestou k nočnímu stolku se trochu napila, a pak sáhla po notebooku, který tam měla připravený.

      Rozsvítila noční lampičku a přihlásila se do e-mailu. Měla jedinou nepřečtenou zprávu, která pocházela od ředitelovi asistentky Saundersové. Ta pověřila jednoho agenta, aby se prohrabal Nobiliniho spisy a hle, byly doručeny ještě před půlnocí.

      Věděla, že po těch nočních běsech už spát nepůjde, takže se je rozhodla prozkoumat jeden po druhém. Bylo trochu nepříjemné, jak jí ty staré spisy připadaly povědomé. Nejdříve je jen zběžně projela, jako když se vrátíte na místo, které jste kdysi znali, podíváte se kolem dokola, a teprve poté ho začnete pořádně prozkoumávat. Když se dostala na poslední, šestadvacátou stránku, vrátila se zpět na začátek. Ale předtím, než se do spisů naplno ponořila, došla si k malému bezplatnému kávovaru pro kávu. Zatímco se káva filtrovala, ustlala postel a přemístila svůj notebook na malý stolek u protější zdi, kde si vytvořila malou provizorní pracovnu.

      O pět minut později už pročítala spisy řádek po řádku a usrkávala přitom z šálku laciné černé kávy. Zpráva Franka Nobiliniho pro ni byla jako starý známý, který se ozve jen tehdy, když má špatné zprávy. Ve zprávě byly detailně popsány veškeré její rozhovory se sousedy a s jeho přáteli z Ashtonu. Dost ji znepokojilo, když si uvědomila, že většina konverzací probíhala na chlup stejně jako u případu Jacka Tuckera.

      Jediná věc, která měla alespoň nějakou váhu, vzešla od dvaadvacetileté Alice Delgadové, chůvy místní rodiny z Ashtonu, jež se starala o dvě děti ve věku osm a jedenáct let. Alice tehdy přiznala, že když potkala Franka Nobiliniho v místním parku, dělala mu sexuální návrhy. Frank ji však slušně odmítl. To bylo celé, nic víc se nestalo. Přesto si Alice jeho smrt neskutečně vyčítala – tak moc, že kontaktovala Jennifer Nobiliniovou, aby se jí přiznala. Jennifer, ta láskyplná a takřka bezchybná žena, jí okamžitě odpustila.

      Kromě této malé drobnosti tam nebylo vůbec nic. V žádném rozhovoru, na místě činu ani v domě Nobiliniových. Dokonce ani v kriminálních záznamech Franka a Jennifer – žádné přestupky, žádní případní nepřátelé… nic.