Otrokyně, Bojovnice, Královna . Морган Райс

Pokud už dávno není její součástí?“ pronesla královna a pozvedla obočí.

      „To nejsem,“ vyštěkl Thanos.

      Vzduch v altánku povážlivě zhoustl a Thanos si uvědomil, že pokud nebude našlapovat opatrně, může být obviněn ze zrady – zločinu, který se trestal smrtí. Bez soudu.

      Stephania povstala a sevřela do dlaní Thanovu ruku. Své gesto ale špatně načasovala a rozzuřený Thanos se ze sevření jejích dlaní vysmekl.

      Stephania se zatvářila zklamaně a sklopila pohled k zemi.

      „Možná, že za nějaký čas si uvědomíš bláhovost svých názorů,“ pronesl král trpělivě k Thanovi. „Prozatím platí to, co jsem řekl, a to od této chvíle.“

      „Dobrá,“ promluvila královna s náhlým úsměvem na rtech. „Přejděme k druhé věci, kterou musíme projednat. Thane, jsi mladý muž, je ti devatenáct let a my, tvoji imperiální vládci, jsme ti vybrali ženu. Rozhodli jsme, že se oženíš se Stephanií.“

      Thanos pohlédl na Stephanii, jejíž oči se zalévaly slzami a v obličeji se jí zračily obavy. Ta slova ho vyděsila. Jak to po něm mohli žádat?

      „Já si ji ale nemůžu vzít,“ zašeptal Thanos a cítil svíravý pocit v žaludku.

      Lidé v altánku začali nespokojeně mumlat a královna vyskočila z křesla tak prudce, až se s hlasitým prásknutím převrátilo.

      „Thane!“ vykřikla s rukama zapřenýma v bok. „Jak se odvažuješ odporovat králi? Vezmeš si Stephanii, ať už chceš nebo ne!“

      Thanos pohlédl na Stephanii, která se tvářila nekonečně smutně, a po tvářích se jí kutálely slzy.

      „Ty si myslíš, že jsi pro mě až moc dobrý?“ zeptala se ho a třásl se jí při tom ret.

      Thanos udělal krok směrem k ní, chtěl ji alespoň trochu utěšit, ale než se jí stihl dotknout, vyběhla ven z altánku a uplakaný obličej skrývala v dlaních.

      Král vstal a bylo vidět, že se zlobí.

      „Odmítni ji, chlapče,“ pronesl hlasem, který byl náhle chladný a tvrdý a duněl celým altánkem, „a skončíš v temném žaláři.“

      KAPITOLA PÁTÁ

      Ceres utíkala spletitými městskými uličkami, dokud necítila, že ji nohy už dál nedonesou, dokud ji plíce nepálily tak, až se jí zdálo, že puknou a dokud si nebyla naprosto jistá, že ji otrokář nenajde.

      Nakonec se v zapadlé uličce zhroutila na zem. Kolem se povalovaly odpadky a pobíhaly krysy, ale jí to bylo jedno. Přitiskla si kolena k hrudi a slzy jí kanuly po rozpálených tvářích. Její otec byl pryč a matka ji chtěla prodat. Neměla nikoho. Když zůstane na ulici a bude přespávat ve stínu budov, zemře nakonec hlady nebo umrzne, až přijde zima. Možná by to ale bylo nejlepší.

      Hodiny seděla a brečela, oči jí opuchly a mysl se zamlžila zoufalstvím. Kam teď půjde? Jak si vydělá peníze na živobytí?

      Den pokročil, když se nakonec rozhodla vrátit domů. Vplíží se do přístřešku, sebere těch několik zbývajících mečů a prodá je v paláci. Stejně je dnes očekávali. Tak si vydělá peníze na pár dní a třeba mezitím vymyslí lepší plán.

      Současně si vyzvedne meč, který jí věnoval otec a který skryla pod prkny podlahy v přístřešku. Ale ten neprodá, ne. Ne, dokud nebude hledět smrti do očí, teprve pak by se vzdala daru od svého otce.

      Vyrazila směrem k domovu. Cestou si dávala pozor na známé tváře i na otrokářův vůz. Když zdolala poslední kopec, začala se plížit za domky a skrz pole, oparně se plížila po vyprahlé zemi a pátrala po matce.

      Ucítila provinilé bodnutí, když si uvědomila, že zbila vlastní matku. Nikdy jí nechtěla ublížit, dokonce ani po tom, jak krutě se k ní matka chovala. Dokonce ani tehdy, když jí nenávratně zlomila srdce.