Prosté motivy. Jan Neruda

n Neruda

      PROSTÉ MOTIVY

      Dám Vám to, jak to v torbě mám.

      Mnohé se k sobě nehodí —

      však co mi potom! Radím vám,

      vy zpěvy, hleď si každý sám,

      jak u koho kde pochodí.

      Jarní

      I

      Byla to zima překrásná!

      Kolkolem všude božský klid —

      ta příroda v kámen spoutána,

      zněmělý všechen, všechen lid.

      Ach zas je po všem! Pojednou

      vejskly si větry, zvlhnul vzduch,

      a po kraji dříve tichounkém

      šílený víří jarní ruch.

      Nevrle hledím oknem ven —

      nechte mně led můj, nechte sníh —

      vždyť nechápu více, nač ten rej,

      k čemu ta vřava, spěch a smích!

      Do větrů, dešťů šlehavých

      obrací člověk smavou líc,

      i vrána té bouři stříkavé

      s jásáním křídly bije víc!

      II

      Binokl na očích, v ruce hůl

      kráčím si květnatým dolem,

      vážně jdu, jako bych neviděl,

      jaro co tropí zde kolem.

      Vždyť je to všechno zas navlas tak

      jako před čtyřceti lety —

      po nebi známý ten ptákův zpěv,

      po stromech známé ty květy!

      Zase kol děvčátek skotačí

      hošíci nezralých boků,

      děvčátka písničky zpívají

      tištěné tohoto roku.

      Není, ach není v tom postupu,

      všechno jde dávným svým krokem —

      bojím se, jenom my starší že

      moudříme každičkým rokem!

      Bojím se,tak že to bude už

      do světa skonání všude,

      jaro že povždy ty květy své,

      mládí své písně mít bude!

      Kráčím kol hochů a děvčátek,

      šveholem, zpěvem až zmámen,

      binokl na očích, v ruce hůl,

      s nehybnou tváří co kámen.

      III

      Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,

      a studuju vlastní své rysy:

      ach vidím, že vskutku jsem ještě živ —

      já zapomněl umřít kdysi.

      Však vypadám! Na sklo ať nedýchám

      a jak chci je hedvábem stírám —

      pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,

      a v zkalené oko jen zírám.

      Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,

      to po jara, to po léta zpátky,

      kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém

      tak vyšel již z módy i látky.

      Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,

      jak moly bych kolem byl splašil,

      a kdybych se potkal – já vyhnu se,

      jen abych se nepoprášil.

      IV

      Já zanevřel na svět a v samotu

      hor zanesl šedou svou chmúru.

      Však jaro svou dcerušku navedlo:

      „Jdi pomalu k němu vzhůru!“

      A dceruška Zeleň hned šla a šla,

      a žebroní s slzičkou v oku —

      co dělat, s tím nevinným dítětem,

      jdu – po jeho jdu už boku.

      Kde který je strom, honem setřásá

      mně na ruce květy své svěží,

      kde které je žitečko na poli,

      mně radostně v ústrety běží.

      Kde který je ve větvích zpěvný pták,

      mně nad hlavou písničku zvoní,

      kde který si povídá šumný les,

      hned tichne a mně se kloní.

      Jsem pohnut. „No víte, ta srdečnost

      – to musím říc – ta je vám ku cti!

      Kdo miluje člověka řádného,

      tou láskou i sebe uctí.

      Já v prsa si zkoumavě nahlédám

      a šedou tu chmúru v nich plaším —

      no víte co – já se vám podávám:

      jsem tedy zas letos vaším!“

      Jak pahrbek vedlé to uslyšel,

      hned radostí na nebe ječí:

      „Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,

      ať sláva je ještě větší!“

      V

      Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva zvadlo,

      co už mi tu povyrostlých, porozvitých květů spadlo!

      Co se písní v hrdle zalklo, tužeb marně zaplanulo,

      co mi vzdechů odvanulo, a co slzí zakanulo!

      A přec, sotva po noci že šero nový den mi věstí,

      volám do mrákavé dáli: „Kde jsi – kde, ty moje štěstí!“

      VI

      Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:

      ženských tu naseto valné jak ku poradě,

      vedlé nich, kolem nich hemží se děti —

      jak vřeští, jak piští to lidské smetí —

      a já tu prostřed sedím!

      Ach – hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,

      zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý —

      vše točí se, běhá a tančí a skáče,

      vzduch plný výskotu, smíchu, pláče —

      protivné, děsné hlasy!

      A teď – je to drzost! Dvouleté asi robě

      chytlo mou nohu a opřelo ručky obě —

      ne, namísto kloubů mu důlky v nich sedí —

      a pitomě, tázavě na mne hledí

      veliké, modré oči.

      Mám trestat je rukou? Houknutím zahnat robě?

      Rozpaky rostou, já nevím, co počít sobě —

      a pojednou – pravím vám znenadání,

      jak