Soužení. Блейк Пирс

na svého pacienta, Cody Woodse, když přístroj vypínala.

      "Myslím, že pro dnešek bylo dost CPM," řekla mu, zatímco se mu noha přestala postupně pohybovat.

      Přístroj mu pomalu a pasivně pohyboval s nohou už pár hodin, aby mu pomohl se zotavením z výměny kolenního kloubu.

      "Už jsem skoro zapomněl, že to bylo zapnuté, Hallie," řekl Cody s mírným uchechtnutím.

      Pocítila hořké bodnutí. Hallie - to jméno se jí líbilo. Bylo to jméno, které používala vždy, když zde v rehabilitačním centru Signet pracovala jako nezávislá fyzioterapeutka.

      Napadlo ji, že je škoda, že Hallie Stilliansová zítra zmizí, jako by nikdy neexistovala.

      No, ale tak už to prostě muselo být.

      A kromě tohoto měla ještě jiná jména, která se jí zamlouvala úplně stejně.

      Hallie odstranila z lehátka přístroj na kontinuální pasivní pohyb a položila ho na podlahu. Jemně narovnala Codyho nohu a urovnala kolem něj prostěradlo.

      Nakonec pohladila Codyho po vlasech – bylo to intimní gesto, o kterém věděla, že by se mu měli terapeuti vyhýbat. Ale ona dělala takové maličkosti často a žádnému pacientovi to nikdy nevadilo. Věděla, že z ní vyzařuje určité teplo a empatie – a ze všeho nejvíce naprostá upřímnost. Malý, nevinný dotyk byl z její strany zcela vhodný. Nikdo to nikdy nepochopil zle.

      "Ještě to bolí?" zeptala se.

      Cody po operaci trpěl neobvyklými otoky a zánětem. Právě proto zde zůstal ještě další tři dny a nešel domů. Také proto poslali pro Hallie, aby zapůsobila svým zvláštním léčivým kouzlem. Místní personál zde v centru znal práci Hallie velmi dobře. Personál ji měl rád a stejně tak i pacienti, proto ji sem zvali na případy, jako byl tento.

      "Bolí?" Zeptal se Cody. "Už jsem na bolest téměř zapomněl. Váš hlas ji zažehnal."

      Hallie se cítila polichocena, ale ne překvapena. Četla mu knihu, zatímco cvičil na CPM stroji – špionážní thriller. Věděla, že její hlas má uklidňující účinek – skoro jako anestetikum. Nezáleželo na tom, zda čte Dickense nebo nějaký brak nebo noviny. Pacienti nepotřebovali mnoho léků proti bolesti, když byli v její péči; tón jejího hlasu často postačoval.

      "Takže je to pravda, že můžu jít zítra domů?" Zeptal se Cody.

      Hallie na zlomek vteřiny zaváhala. Nemohla prozradit celou pravdu. Nebyla si jistá, jak se bude její pacient cítit zítra.

      "To je to, co mi řekli," řekla. "Jaký pocit z toho máte?"

      V Codyho tváři se objevil smutný výraz.

      "Nevím," řekl. "Za pouhé tři týdny budou operovat mé druhé koleno. Ale vy tu nebudete, abyste mi to pomohla zvládnout."

      Hallie ho uchopila za ruku a jemně ji držela. Bylo jí líto, že se takto cítil. Od té doby, co byl v její péči, mu vyprávěla dlouhý příběh o jejím údajném životě – poněkud nudný příběh, pomyslela si, ale zdálo se, že jeho nadchl.

      Nakonec mu vysvětlila, že její manžel, Rupert, se chystal vzdát své kariéry certifikovaného účetního. Její mladší syn, James, se v Hollywoodu snažil prosadit jako scenárista. Její starší syn, Wendell, byl tady v Seattlu a vyučoval lingvistiku na Washingtonské universitě. Teď, když už děti odešly z domu, se s Rupertem rozhodli přestěhovat do krásné koloniální vesnice v Mexiku, ve které chtěli strávit zbytek svého života. Odjíždí zítra.

      Byl to nádherný příběh, pomyslela si.

      A nic z toho nebyla pravda.

      Žila doma sama.

      Úplně sama.

      "Ach, vychladl vám čaj," řekla. "Trošku vám ho přihřeji."

      Cody se usmál a řekl: "Ano, prosím. To by od vás bylo hezké. A udělejte si i pro sebe. Konvice je tady na stole."

      Hallie se usmála a řekla: "Samozřejmě," stejně jak to dělala pokaždé, když se tato rutina opakovala. Vstala ze své židle, zvedla Codyho hrnek s vlažným čajem a odnesla ho ke stolu.

      Ale tentokrát sáhla do kabelky vedle mikrovlnné trouby. Vytáhla malou plastovou krabičku na léky a obsah vyprázdnila do Codyho čaje. Udělala to rychle, pokradmu, cvičeným pohybem, byla si jistá, že ji neviděl. I tak její srdce bilo o trochu rychleji.

      Pak si nalila čaj pro sebe a oba hrnky vložila do mikrovlnné trouby.

      Musím si na ně dát pozor, připomněla si. Žlutý hrnek je pro Codyho, modrý pro mě.

      Zatímco mikrovlnná trouba hučela, posadila se znovu vedle Codyho a beze slova se na něj zadívala.

      Má hezkou tvář, pomyslela si. Ale řekl jí o jeho vlastním životě, a ona věděla, že je smutný. Byl smutný už dlouho. Na vysoké škole byl oceňovaným vítězem. Ale při fotbale si zranil koleno, čímž jeho naděje na sportovní kariéru skončily. Stejné zranění zanedlouho dospělo k nutnosti náhrady kolenního kloubu.

      Jeho život byl od té chvíle poznamenaný tragédií. Jeho první žena zemřela při automobilové havárii a jeho druhá manželka odešla za jiným mužem. Měl dvě dospělé děti, ale ty s ním už nemluvily. Také před několika lety utrpěl srdeční příhodu.

      Obdivovala skutečnost, že nevypadal ani trochu zahořkle. Ve skutečnosti se zdálo, že je plný naděje a optimismu z budoucnosti.

      Připadal jí milý, ale naivní.

      Věděla, že se jeho život nezmění k lepšímu.

      Na to bylo příliš pozdě.

      Zvonek mikrovlnné trouby ji vytrhl z jejího malého rozjímání. Cody se na ni díval laskavýma očima, plnýma očekávání.

      Poplácala ho po ruce, vstala a přešla k mikrovlnné troubě. Vyndala hrnky, které byly nyní horké na dotek.

      Znovu si připomněla.

      Žlutý hrnek je pro Codyho, modrý pro mě.

      Bylo důležité je nezaměnit.

      Oba beze slova pili svůj čaj. Hallie s oblibou tyto okamžiky vychutnávala jako chvíle tichého přátelství. Bylo jí trochu smutno, když si uvědomila, že se už nebudou opakovat. Za pár dnů ji tento pacient již nebude potřebovat.

      Cody začal brzy usínat. Smíchala prášek s dostatečným množstvím léku na podporu spánku, aby se ujistila, že usne.

      Hallie vstala a připravila se k odchodu.

      A pak začala tichounce zpívat píseň, kterou už hodně dlouho znala:

      Daleko od domova,

      Tak daleko od domova -

      Děťátko na míle vzdálené.

      Chřadneš a soužíš se

      Ze dne na den

      Nemůžeš se smát, nemůžeš si hrát.

      Bez vzlyků zkus být,

      Stačí dlouze jen snít,

      Ukonejšit k spánku se smíš,

      Bez vzdechů něco zvíš,

      Nech padnout svá víčka,

      A domů ve snách odletíš.

      Měl zavřené oči, láskyplně mu odhrnula jeho vlasy z tváře.

      Pak s jemným polibkem na čelo, vstala a odešla