Soužení. Блейк Пирс

všiml. Je hrozně snadné je použít jako jed."

      Riley se snažila pochopit, co právě vyslechla.

      "Ale pokud byl ten punč říznutý, co ostatní lidé?" zeptala se.

      "To je právě ono," řekl Bill. "Nikdo jiný nebyl otráven. Nebylo to v míse s punčem. Bylo to jen v nápoji mámy. Někdo se zaměřil konkrétně na ni."

      Opět na chvíli utichl.

      "Ale pak už bylo příliš pozdě," řekl. "Zůstala v bezvědomí a zemřela na nový rok. Byli jsme pořád u jejího lůžka."

      Billovi se podařilo zadržet slzy. Riley se domnívala, že si za ta léta už dost pobrečel.

      "Nedávalo to smysl," řekl Bill. "Všichni měli mamku rádi. Neměla na světě žádné nepřátele. Policie to vyšetřovala a vyšlo najevo že nikdo, kdo pracoval v bance, to nebyl. Ale několik spolupracovníků si vzpomnělo na podivného muže, který během večírku přišel a zase odešel. Zdál se být přátelský a každý předpokládal, že je to něčí host nebo kamarád nebo příbuzný. Před koncem večírku odešel."

      Bill rozčileně zavrtěl hlavou.

      "Případ pomalu utichl. A pořád není vyřešený. Myslím, že už nikdy nebude. Po tolika letech už ho nikdo nevyřeší. Bylo strašné nikdy zjistit, kdo to udělal, nikdy ho nepostavit před soud. Ale nejhorší bylo nikdy nezjistit proč. Zdálo se to tak zbytečně kruté. Proč mamka? Co udělala, že jí někdo musel udělat něco tak strašného? Nebo možná nic neudělala. Možná to byl jen nějaký zlý vtip. Nevědět, bylo skličující. A pořád ještě je. A samozřejmě to je jeden z důvodů, proč jsem – "

      Myšlenku nedořekl. Ani nemusel. Riley věděla, že nevyřešená záhada úmrtí jeho matky byl důvod, proč se Bill dal na kariéru v bezpečnostních složkách.

      "Je mi to tak líto," řekla Riley.

      Bill pokrčil slabě rameny, jako by mu na ramenou spočívala obrovská váha.

      "To bylo dávno," řekl. "A ty určitě dobře víš, jaký to byl pocit."

      Billova tichá slova Riley otřásla. Věděla přesně, co tím myslí. A měl pravdu. Řekla mu o tom už dávno, takže nebylo třeba to nyní opakovat. Už věděl. Ale její vzpomínky proto nebyly o nic méně sžírající.

      Riley bylo šest let a maminka ji vzala do cukrárny. Riley byla nadšená a chtěla všechny bonbóny, které viděla. Někdy jí máma vyhubovala, že takhle vyvádí. Ale dnes byla maminka milá a hýčkala ji, kupovala jí všechny sladkosti, které chtěla.

      Když byly ve frontě u pokladny, přistoupil k nim cizí muž. Měl přes hlavu něco, co zplošťovalo jeho nos, rty a tváře a vypadal proto legračně a zároveň strašidelně, jako cirkusový klaun. Riley chvíli trvalo, než si uvědomila, že má přes hlavu nylonovou punčochu jako tu, co maminka nosila na nohou.

      Držel zbraň. Vypadalo to, že je obrovská. Mířil s ní na maminku.

      "Dej mi peněženku," řekl.

      Ale maminka to neudělala. Riley netušila proč. Věděla, že se maminka bojí, možná příliš na to, aby udělala, co jí muž řekl a Riley by se také měla nespíš bát a tak se také bála.

      Řekl mamince nějaká nehezká slova, ale ona mu svou peněženku ani tak nedala. Celá se chvěla.

      Pak přišla rána a záblesk a maminka spadla na podlahu. Muž řekl další špatná slova a utekl. Maminka krvácela na hrudi a chvíli lapala po dechu a kroutila se, pak ležela úplně klidně.

      Malá Riley začala křičet. A hodně dlouho křičet nepřestala.

      Jemný dotek Billovy ruky na té její vrátil Riley zpět do současnosti.

      "Je mi to líto," řekl Bill. "Nechtěl jsem vyvolat všechny vzpomínky."

      Očividně spatřil slzu stékající po její tváři. Stiskla mu ruku. Byla za jeho pochopení a zájem vděčná. Ale pravda byla taková, že Riley nikdy neřekla Billovi o vzpomínce, která ji trápila ze všeho nejvíce.

      Její otec byl plukovník námořní pěchoty – přísný, krutý, bezcitný, nemilující a nekompromisní muž. Během všech let, které následovaly, Riley smrt její matky vyčítal. Nezáleželo na tom, že jí bylo pouhých šest let.

      "Je to jako bys ji zastřelila sama, protože jsi jí nebyla k ničemu dobrá," řekl.

      Zemřel v loňském roce a nikdy jí to neodpustil.

      Riley si otřela tvář a vyhlédla z okna na pozvolna ubíhající krajinu několik mil pod nimi.

      Často si uvědomovala, kolik toho mají s Billem společného a jak byli oba pronásledováni minulými tragédiemi a nespravedlností. Během dlouhých let svého partnerství byli oba řízeni podobnými démony a pronásledováni podobnými duchy.

      I když měla starost o Jilly a život doma, Riley si nyní uvědomovala, že udělala dobře, když souhlasila, že se k Billovi při práci na tomto případu připojí. Pokaždé, když spolu pracovali, se jejich pouto stávalo silnější a hlubší. A tento případ nebude výjimkou.

      Tyto vraždy vyřeší, Riley si tím byla jistá. Ale co tím ona a Bill získají nebo ztratí?

      Možná se oba trochu vyléčíme, pomyslela si Riley. Nebo se možná naše rány více otevřou a budou více bolet.

      Řekla si, že na tom vůbec nezáleží. Vždycky společně pracovali, bez ohledu na to, jak obtížné to bylo.

      Nyní možná budou čelit obzvláště ošklivému zločinu.

      KAPITOLA SEDMÁ

      Když letadlo ÚACH přistálo v Sea-Tacu, mezinárodním letišti Seattle-Tacoma, po oknech stékal silný proud deště. Riley se podívala na hodinky. Doma byly asi dvě hodiny odpoledne doma, ale tady bylo jedenáct hodin dopoledne. Díky tomu budou mít čas, aby dnes na případu ještě něco udělali.

      Jak se s Billem přesouvali k východu, pilot vyšel ze své kajuty a každému z nich podal deštník.

      "Budete je potřebovat," řekl s úsměvem. "Zima je v tomto koutu země to nejhorší období."

      Když stáli na horní plošině schodiště, Riley s ním musela souhlasit. Byla ráda, že měli deštníky, ale přála si, aby se byla oblékla tepleji. Nejenže pršelo, byla také pořádná zima.

      Na okraji asfaltu zastavilo SUV. Dva muži v pršipláštích spěchali z vozidla a směrem k jejich letadlu. Představili jako agenti Havens a Trafford z FBI úřadu v Seattlu.

      "Vezmeme vás do kanceláře soudního lékaře," řekl agent Havens. "Vedoucí týmu tohoto šetření tam na vás čeká."

      Bill a Riley nastoupili do auta a agent Trafford se rozjel prudkým deštěm. Riley cestou sotva rozeznávala známé letištní hotely a to bylo tak vše, co viděla. Věděla, bylo za tím je někde město, ale to bylo prakticky neviditelné.

      Říkala si, zda se vůbec někdy podívá do Seattlu, když už tu je.

      *

      Ve chvíli, kdy se Riley a Bill posadili v konferenční místnosti v Seattlu, v budově soudního lékaře, Riley cítila, že přijdou potíže. S Billem si vyměnili pohledy a ona viděla, že on to napětí také cítí.

      Vedoucí týmu Maynard Sanderson byl muž s velkou hrudí, velkými čelistmi a jeho přítomnost dělala na Riley dojem, jako by byl něco mezi vojenským