Trůn pro Sestry . Морган Райс

přitom Sophiinu ruku, takže ji sestra musela následovat.

      Ložnice byla ponuré místo plné postelí z prostých dřevěných desek trčících ze stěn jako police. Kate nebyla tak hloupá, aby cokoli důležitého ukládala do malé truhly, kterou měla v nohách postele, protože tam by to mohl kdokoli ukrást. Místo toho zamířila ke skulině mezi dvěma prkny v podlaze. Zašmátrala v ní, až se jí podařilo jedno z prken nadzvednout.

      „Kate,“ soptila Sophia, zatímco se snažila popadnout dech. „Na tohle není čas.“

      Kate zavrtěla hlavou.

      „Nemůžu ho tu nechat.“

      Sophia musela vědět, pro co sem přišla. Pro upomínku, kterou měla z té noci, ze starého života.

      Konečně Kate sevřela v prstech něco kovového a na tlumené světlo vytáhla lesklý medailonek.

      Když byla ještě malá, byla přesvědčená, že jde o skutečné zlato – celé jmění, které jednou bude moct utratit. Když byla starší, došlo jí, že jde o nějakou levnou slitinu, ale v té době už pro ni měl medailonek stejně mnohem větší cenu. Miniatura uvnitř – usmívající se žena, vedle ní muž, který má ruku na jejím rameni – byla jediná věc, která jí připomínala rodiče.

      Kate medailon normálně nenosila, protože se bála, že by jí ho ostatní děti, nebo jeptišky strhly. Teď ho skryla do šatů.

      „Jdeme,“ vyhrkla.

      Běžely ke dveřím sirotčince, které měly být vždy otevřené, protože Maskovaná bohyně už jednou sestoupila na svět, narazila na zavřené dveře, a tak odvrhla všechny uvnitř. Kate a Sophia kličkovaly chodbami, vběhly do haly a ohlížely se po pronásledovatelích.

      Kate je slyšela, ale právě teď záleželo jen na Sestře, která jako obvykle hlídala u dveří – tlusté ženě, která se jim pokusila zastoupit cestu, sotva je uviděla. Kate zrudla, když si vzpomněla na všechny ty výprasky, které za dlouhé roky z jejích rukou vytrpěla.

      „Tady jste,“ pronesla Sestra přísně. „Obě jste byly velice neposlušné a—“

      Kate ani nezpomalila, praštila Sestru do břicha pohrabáčem tak prudce, až jí téměř vyrazila dech. Přála by si, aby místo pohrabáče měla některý z těch elegantních mečů, které nosili dvořané, nebo i sekeru. Musela se ale spokojit s tím, že Sestru omráčila na dost dlouho, aby kolem ní mohla i se Sophií proběhnout.

      Když prošly dveřmi, Kate se zastavila.

      „Kate!“ vykřikla Sophia a v hlase jí zněla panika. „Musíme jít! Co to děláš?!“

      Kate se ale neovládala. I přes výkřiky pronásledovatelů. I když věděla, že riskuje svobodu jich obou.

      Udělala dva kroky zpět, pozvedla pohrabáč a znovu a znovu bila jeptišku přes záda.

      Jeptiška při každém úderu křičela a naříkala, všechny její výkřiky byly pro Katiny uši jako hudba.

      „Kate!“ žadonila Sophia, která už téměř plakala.

      Kate dlouhou dobu na jeptišku jen tak hleděla. Až příliš dlouho. Chtěla si v myšlenkách uchovat tento obraz pomsty a spravedlnosti. Věděla, že jí to pomůže ustát jakýkoli výprask, který by mohl následovat.

      Pak se obrátila a vyrazila z Domu nechtěných za svojí sestrou. Byly jako dvě trosečnice prchající z potápějící se lodi. Městský pach a hluk zasáhl Kate do tváře, ale tentokrát se už nezastavila.

      Držela sestru za ruku a společně běžely.

      A běžely.

      A běžely.

      A i přes to všechno se Kate zhluboka nadechla a usmála se.

      Byly na svobodě, ať už to mělo mít jakkoli krátkého trvání.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Sophia se nikdy tolik nebála, ale současně se nikdy necítila tolik naživu nebo tak volná. Běžela se sestrou městem, slyšela ji, jak výská radostí a Sophii to současně těšilo i děsilo. Všechno bylo tak skutečné. Jejich život už nikdy nebude jako dřív.

      „Tiše,“ snažila se zklidnit sestru. „Uslyší tě a najdou nás.“

      „Stejně si pro nás přijdou,“ odpověděla Kate. „Alespoň si to trochu užijeme.“

      Jako kdyby chtěla zdůraznit, co právě řekla, uskočila z cesty koni, sebrala z vozíku jablko a utíkala dál po ashtonském dláždění.

      Celé město žilo trhem, který se v něm konal každý Šestiden. Sophia se rozhlížela, všechny zvuky, pachy a pohyby ji poněkud děsily. Kdyby nebylo trhu, vůbec by nevěděla, jaký je den. V Domě nechtěných na podobných věcech nezáleželo. Tam šlo jen o nekonečný koloběh modliteb a práce, trestů a výuky.

      Běž rychleji, vyslala k ní sestra myšlenku.

      Pískání a výkřiky někde za nimi je hnaly kupředu. Sophia je vedla uličkou, ale pak musela zastavit a následovat sestru, která se rozhodla přelézt přes zeď. Její sestra byla ve svojí dravosti jako napjatý luk, který se nemůže dočkat, až vypustí šíp.

      Sophia se ještě ani nedostala přes zeď, když se ozvalo další pískání. Byla těsně pod jejím vrcholem, kde už na ni čekaly Katiny silné ruce, které jí pomohly, jako obvykle. I v tomhle byly tak rozdílné, uvědomila si. Kate měla drsné dlaně, mozolnaté a svalnaté. Sophiiny prsty byly dlouhé, jemné a křehké.

      Dvě strany téže mince, říkávala jejich matka.

      „Přivolali strážné,“ vyhrkla téměř nevěřícně Kate, jako by právě zjistila, že s nimi nehrají fér.

      „A co jsi čekala?“ odpověděla Sophia. „Utíkáme dřív, než nás mohly prodat.“

      Kate je vedla po úzkých kamenných schodech, pak směrem k otevřenému prostoru plnému lidí. Sophia se přinutila zpomalit. Blížily se k městskému trhu. Chytila Kate za předloktí, aby nemohla utíkat.

      Budeme nenápadnější, když půjdeme pomalu, poslala Sophia myšlenku. Byla příliš zadýchaná na to, aby mluvila.

      Kate nevypadala, že by tomu moc věřila, ale přizpůsobila se Sophiinu tempu.

      Šly teď pomalu, procházely kolem lidí, kteří před nimi ustupovali. Jako by se nechtěli ani dotknout někoho tak nízkého původu, jako byly ony. Asi si mysleli, že ty dvě holky někdo pro něco poslal.

      Sophia se snažila tvářit, jako by měla konkrétní cíl, zatímco se snažila i se sestrou skrýt v davu. Rozhlížela se kolem. Zalétla pohledem k hodinám na věži chrámu Maskované bohyně, ke stánkům kolem a obchodům s prosklenými výlohami za nimi. V jednom rohu náměstí byla skupina herců, která právě ve složitých kostýmech předváděla tradiční pohádku. Z první řady shromážděného davu je sledoval jeden z cenzorů. Na bedně tu stál i verbíř a snažil se zrekrutovat nové síly do války, které se mělo jejich město účastnit. Blížila se bitva za Ostrovodým kanálem.

      Sophia si všimla, že Kate nemůže z verbíře odtrhnout oči. Zatřásla jí rukou.

      Ne, vyslala k ní. To není nic pro tebe.

      Kate se chystala něco odpovědět, když se za nimi náhle znovu ozvaly výkřiky.

      Obě