Trůn pro Sestry . Морган Райс

ale byla dost rozumná na to, aby ho využila.

      „Milady d’Angelica,“ odpověděla. „Omlouvám se, ale říkala, že si mám pospíšit. Ples—“

      „Nezačne dřív než za hodinu nebo dvě a pochybuji, že by si tvá paní nedala s příchodem na čas,“ odpověděla švadlena. Její hlas už nezněl tak nepříjemně, i když Sophia předpokládala, že to je jen kvůli jménu její údajné paní. Švadlena ukázala na místo. „Počkej tady.“

      Sophia čekala, i když to pro ni právě teď bylo to nejobtížnější. Alespoň měla možnost poslouchat. Sloužící u paláce měl pravdu. Lidé v nejchudších částech města mluvili jinak. Samohlásky pronášeli kulatěji a slova zakončovali ostřeji. Jedna z žen, které tu pracovaly, vypadala, že pochází z některého z Obchodních států. Přízvuk na jejím R při hovoru s ostatními řinčivě zněl.

      Netrvalo to dlouho a švadlena se vrátila se šaty. Podala je Sophii, aby si je mohla prohlédnout. Byla to ta nejkrásnější věc, jakou kdy Sophia viděla. Zářily stříbrnou a modrou barvou, zdálo se, že se při pohybu blýskají. Živůtek byl vyšívaný stříbrnou nití, a dokonce i spodnička se duhově blýskala. Takové plýtvání, kdo to na ní bude vidět?

      „Milady d’Angelica a ty máte stejnou velikost, že?“ zeptala se švadlena.

      „Ano, madam,“ odpověděla Sophia. „Proto mě poslala.“

      „V tom případě tě měla poslat rovnou, nejen seznam svých měr.“

      „Vyřídím jí to,“ pronesla Sophia.

      Při těch slovech švadlena zbledla hrůzou, jako by při té myšlence málem dostala infarkt.

      „To není nutné, byly velmi přesné, bude jen potřeba upravit pár věcí. Jsi si jistá, že máte stejnou velikost?“

      Sophia přikývla. „Naprosto, madam. Musím jíst totéž, co ona, abychom zůstaly stejné.“

      Byla to divoká, bláznivá poznámka, ale zdálo se, že švadlena na to skočila. Možná, že to byl přesně ten druh podivností, který se u šlechty očekával. Každopádně provedla úpravy tak rychle, že tomu Sophia ani nemohla uvěřit. Nakonec jí podala šaty zabalené ve zdobeném papíře

      „Mám to připsat Milady na účet?“ zeptala se švadlena. V hlase jí zaznívala naděje, že by jí Sophia mohla zaplatit. Ta ale dokázala jen přikývnout. „Samozřejmě, samozřejmě. Věřím, že bude Milady d’Angelica nadmíru spokojená.“

      „Jsem si jistá, že ano,“ odpověděla Sophia. Doslova se rozběhla ke dveřím.

      Ve skutečnosti si byla jistá, že šlechtična bude zuřit. Neplánovala ale v té době být někde poblíž.

      Musela ještě obejít několik míst a „vyzvednout“ další balíčky pro svoji „paní.“

      U ševce vyzvedla boty z nejjemnější světlé kůže, zdobené vyšívaným výjevem z života Bezejmenné bohyně. U parfuméra převzala lahvičku, která voněla, jako by její tvůrce dokázal vydestilovat esence všeho krásného a míchat je do opojné kombinace.

      „Je to má nejlepší práce!“ prohlásil. „Doufám, že se lady Beaufort bude líbit.“

      Na každé zastávce se Sophia vydávala za sloužící jiné šlechtičny. Mělo to prostý důvod – nemohla mít jistotu, že Milady d’Angelica nakupovala právě v obchodech, které navštívila ona. Proto někde použila jména z myšlenek majitelů obchodů. Jinde, když se neozvalo její nadání, nechávala plynout hovor, než si sami obchodníci domysleli, ke které jejich zákaznici asi mohla patřit. Jinde se jí podařilo nahlédnout do seznamu zákazníků na pultu.

      Zdálo se, že s každým dalším pokusem je to snadnější. Každý ukradený kousek výbavy sloužil jako pomůcka při získání dalšího. Ostatní obchodníci by přeci nevydali své zboží někomu, komu nepatřilo. V době, kdy dorazila do obchodu s maskami, jí obchodník doslova cpal své zboží už ve chvíli, kdy procházela dveřmi. Šlo o vyřezávanou ebenovou škrabošku ze scény s Maskovanou bohyní, která hledala útočiště. Po obvodu byla zdobená pery a kolem oči osázená drahým kamením. Pravděpodobně měly za úkol vytvářet dojem, že oči maskované nositelky září odraženým světlem.

      Když si ji Sophia vzala, a přidala ji k věcem v náručí, ucítila lehké bodnutí viny. Okradla tolik lidí, brala si věci, které byly tak pracné a někdo za ně zaplatil. Nebo zaplatí, nebo možná ne. Sophia pořád ještě pořádně nechápala, jak vlastně šlechta kupovala věci, když za ně vlastně neplatila.

      Byl to ale jen záblesk viny, protože ti všichni měli ve srovnání se sirotky v Domě nechtěných tolik. Jen drahokamy na masce by jim všem mohly změnit život.

      Prozatím se ale Sophia potřebovala převléct. Nemohla jít na slavnost špinavá z pobytu u řeky. Prošla mezi lázněmi a čekala, dokud nenajde jednu, kde u dveří stály kočáry a kde měly vznešené dámy oddělené prostory. Neměla na zaplacení, ale přesto prošla dveřmi a nevšímala si přitom pohledu velkého, svalnatého majitele.

      „Má paní je uvnitř,“ pronesla. „Nařídila mi, abych jí všechno přinesla dřív, než se vykoupe, jinak budu mít problémy.“

      Prohlédl si ji od hlavy k patě a balíčky, které Sophia nesla, znovu zabraly. „Tak to bys měla jít dál, ne? Převlékárna je nalevo.“

      Sophia do ní zamířila, odložila si nakradené věci v místnosti plné horké páry z lázně. Ženy vcházely a odcházely zavinuté do pruhů látky, kterými se sušily. Žádná z nich nevěnovala Sophii pozornost.

      Svlékla se, také se ovinula pruhem látky a zamířila do lázně. Byly uspořádané dle zámořské módy – bylo tu několik bazénků s horkou, vlažnou a studenou vodou. Po stranách byli maséři a čekající sloužící.

      Sophia si dávala pozor na tetování nad kotníkem, které by všem prozradilo, co je zač. Bylo tu ale tolik koupených služek, které masírovaly své paní vonnými oleji nebo jim česaly vlasy, že i kdyby si někdo jejího tetování všiml, nejspíš by předpokládal, že slouží některé z přítomných dam.

      Přesto ale neměla na vychutnání si lázní tolik času, kolik by si přála. Musela odejít dřív, než se někdo začne vyptávat. Ponořila se do vody, vydrhla se mýdlem a snažila se smýt nejhorší špínu. Když vystoupila z lázně, dávala si pozor, aby její pruh látky sahal až ke kotníkům.

      V převlékárně pak kousek po kousku seskládala svoje nové já. Začala hedvábnými punčoškami, spodničkou, pak pokračovala přes korzet a svrchní sukni k rukavičkám a dalším doplňkům.

      „Přeje si má paní, abych jí pomohla s vlasy?“ zeptala se jí nějaká žena a když se Sophia ohlédla, uviděla služebnou, která k ní upírala zrak.

      „Přeje,“ odpověděla Sophia a snažila se rozpomenout, jak mluví vrchnost. Měla pocit, že bude snadnější skrýt svůj původ, pokud bude působit dojmem, že není místní, takže zkusila použít přízvuk, který vyslechla u švadleny. K jejímu překvapení se to podařilo skvěle. Její hlas se změnil stejně, jako její zevnějšek.

      Dívka jí vysušila a zapletla vlasy do složitého uzlu. I kdyby Sophia chtěla, nedokázala by ho napodobit. Když skončila, nasadila si masku a vyrazila ven. Prošla mezi kočáry, až uviděla jeden, který nebyl obsazený.

      „Ty