Aréna Jedna: Otrokáři . Морган Райс

       PATNÁCT

       ŠESTNÁCT

       SEDMNÁCT

       OSMNÁCT

       DEVATENÁCT

       DVACET

       DVACETJEDNA

       ČÁST IV.

       DVACETDVA

       DVACETTŘI

       DVACETČTYŘI

       DVACETPĚT

       DVACETŠEST

       DVACETSEDM

       DVACETOSM

       DVACETDEVĚT

       TŘICET

       TŘICETJEDNA

       TŘICETDVA

ČÁST I.

      „Kdybych byl umřel před hodinou, žil jsem šťastný život, neboť od nynějška už pro mě nebude nic důležité.“

      – Shakespeare

      Macbeth

      JEDNA

      Dnes je opravdu náročný den. Stoupám přímo po svahu hory, vítr zatím neúnavně bičuje okolní borovice, smetává z nich sníh a vhání mi ho vší silou přímo do tváře. Moje boty do přírody se ztrácejí v patnácti číslech sněhu, kde není vidět ani to, že mi jsou malé. Klouže to a jen stěží se mi daří najít pevnou půdu pod nohama. Při každém prudkém závanu větru cítím, jak je ledový, až chvílemi za- pomínám dýchat. Jako bych byla ve sněžítku, kterým někdo bez ustání třese.

      Podle Bree je již prosinec. Ráda počítá, kolik dní zbývá do Vánoc, a každý další den označí na starém kalendáři, který někde našla. Dělá to s takovým nadšením, že jí nedokážu říct, že do prosince je ještě da- leko. Neřeknu jí, že její kalendář je tří roky starý, ani to, že nový už nikdy mít nebudeme, protože je přestali vyrábět v den, kdy svět skon- čil. Nebudu jí brát její iluze. To velké sestry nedělají.

      Bree je v tomhle ohledu velmi umíněná. Vždycky si myslela, že sníh oznamuje přicházející prosinec, a i kdybych jí řekla pravdu, její názor by to nejspíš nezměnilo. Typické desetileté dítě.

      Bree nechce pochopit, že zima sem do hor přichází brzy. Tady vysoko v pohoří Catskill čas jako by plynul jinak a roční období také probíhají trochu nezvykle. Tady, tři hodiny cesty od místa, kte- rému se kdysi říkalo New York City, listí opadne na konci srpna a pokryje celé pohoří, které se táhne kam až oko dohlédne.

      Náš kalendář kdysi ukazoval správně. Když jsme sem před třemi lety přijely, pamatuju si, jak jsem nevěřícně koukala na první sníh. Nechápala jsem, jak kalendář mohl ukazovat, že je říjen.

      Domnívala jsem se, že tolik sněhu v tak brzkém období je jen hříčka přírody. Brzy jsem ale poznala, že tomu tak není. Tyto hory jsou prostě tak vysoké a tak studené, že zima podzim jednoduše po- hltí.

      Kdyby Bree svůj kalendář obrátila zpět, viděla by ten starý leto- počet, napsaný velkým nevkusným písmem: 2117. A ten již tři roky neplatí. Říkám si, že to třeba samým nadšením přehlédla. Aspoň v to doufám. V poslední době ale začínám mít dojem, že to ve sku- tečnosti ví a že se jen rozhodla v té iluzi žít. Nedivila bych se jí.

      Funkční kalendář jsme samozřejmě neviděly už roky. Stejně tak mobilní telefon, televizi, rádio, internet nebo jakoukoli technologii– dokonce ani elektřinu nebo tekoucí vodu. Přesto jsme to však zvládly už tři roky, samy dvě. Léta snášíme dobře a hlad nemíváme tak často. Tehdy můžeme aspoň chytat ryby a v horských říčkách bylo vždycky plno lososů. Také chodíme sbírat bobule a dokonce jsme našly i několik málo divokých jabloní a hrušní, které i po tom všem stále nesou ovoce. Jednou za čas se nám dokonce podaří ulo- vit králíka.

      Zimy jsou tu však nesnesitelné. Vše je zmrzlé nebo mrtvé a každý rok si jsem jistá, že to nezvládneme. A tahle zima je zatím ta nej- horší. Pořád si říkám, že se to zlomí, ale už několik dní jsme neměly pořádné jídlo a to zima teprve začíná. Obě jsme zesláblé hladem a Bree je teď navíc ještě nemocná. Moc dobře to s námi nevypadá.

      Pokouším se nám najít něco k jídlu. S námahou stoupám vzhůru, stejnou cestou jako včera, kdy jsem také neměla štěstí, a pomalu za- čínám cítit, že se na nás neusměje. Kupředu mě tlačí jen myšlenka na Bree, jak leží doma a čeká na mě. Přestávám se litovat a myslím na její obličej. Vím, že tu žádné léky nenajdu, ale doufám, že je to jen lehká horečka a že Bree potřebuje jen dobré jídlo a trochu tepla.

      Potřebuje hlavně oheň. V našem krbu už ale netopím. Nechci ris- kovat to, že k nám kouř nebo vůně spáleného dřeva přivede něja- kého otrokáře. Dnes večer ji ale překvapím a budu spoléhat na štěstí. Bree miluje oheň a určitě jí to zvedne náladu. A když se mi k tomu ještě podaří najít nějaké jídlo – i něco malého, třeba králíka – určitě se zotaví. A nejen fyzicky. Všimla jsem si, že v posledních pár dnech začíná ztrácet naději. Vidím jí to na očích. A já potřebuju, aby byla silná. Nebudu se jen koukat, jak mi pomalu mizí před očima, stejně jako máma.

      Do tváře mě uhodí další silný závan větru a tentokrát je tak prudký a trvá tak dlouho, že musím sklonit hlavu a počkat, až pře-jde. Hučí mi v uších a dala bych cokoli za normální zimní bundu. Mám na sobě jen obnošenou mikinu s kapucí, kterou jsem před lety našla u silnice. Myslím, že patřila nějakému klukovi, ale to je dobře. Rukávy jsou totiž dost dlouhé na to, aby mi zakryly i ruce, a použí- vám je skoro i jako rukavice. Mých 168 centimetrů není úplně nej- míň, takže její původní majitel musel být vysoký. Někdy si říkám, jestli by ho zajímalo, že nosím jeho oblečení. Pak si ale uvědomím, že je asi mrtvý. Jako všichni ostatní.

      Moje kalhoty nejsou o moc lepší: je mi to trapné, ale od té doby, co jsme před lety utekly z města, na sobě nosím pořád jedny a ty samé džíny. Jestli něčeho lituju, pak toho, že jsme odešly tak na- rychlo. Asi jsem si říkala, že tu nějaké oblečení najdeme, že tu někde bude otevřený obchod s oblečením nebo dokonce Armáda spásy. To ode mě bylo hloupé. Všechny obchody s oblečením samozřejmě už dávno někdo vyraboval. Bylo to jako by se svět plný hojnosti přes