Kouzelná továrna . Морган Райс

přímo mezi oči!

      Čas se vrátil ke svému normálnímu tempu. Oliver zalapal po dechu, nemohl uvěřit tomu, že past fungovala.

      Chris ohromeně stál. Voják spadl na podlahu. Na Chrisově čele byla malá červená tečka – stopa po plastikové zbrani.

      „Ty malej zmetku!“ zaječel Chris a s nevěřícím výrazem si mnul čelo. „Za tohle tě dostanu!“

      Vůbec poprvé ale zaváhal. Zdálo se, jako by se k Oliverovi bál přiblížit. Jako by se bál plivnout mu do ucha nebo ho praštit. Místo toho ucouvnul, jako by ho něco vyděsilo. Pak vyběhl po schodech a vzápětí bylo slyšet zvuk dveří, které za sebou zabouchl.

      Oliver údivem otevřel pusu. Nemohl uvěřit tomu, že to opravdu zabralo! Nejen, že jeho vynález v poslední chvíli zafungoval, ale nejspíš dokázal silou myšlenky shodit Chrisovo jídlo na podlahu!

      Podíval se na své ruce. Měl snad nějakou podivnou moc? Opravdu existovalo něco jako magie? Jen kvůli tomu, co se stalo, na ni nemohl začít věřit. Ale hluboko uvnitř věděl, že je jiný. Že skutečně má moc, kterou jiní nevládnou.

      Nedokázal se teď na nic soustředit, takže se vrátil ke své knize. Už po milionté si četl o Armandu Illstromovi. Díky jeho vynálezu se teď zbavil Chrise. Vůbec poprvé v životě. Oliver teď víc, než kdy dřív toužil se s Armandem Illstromem setkat. Ta továrna opravdu nebyla daleko od jeho nové školy. Možná, že by se tam zítra mohl zastavit cestou domů.

      Armando teď už ale určitě bude velice starý. Tedy za předpokladu, že ještě nezemřel. Při té myšlence se Oliverovi sevřel žaludek. Mrzelo by ho, kdyby jeho hrdina zemřel, aniž by měl možnost se s ním setkat a poděkovat mu za jeho past!

      Znovu si přečetl pasáž o Armandovi a jeho řadě nefunkčních vynálezů. Uvádělo se v ní – poněkud ironickým tónem, jak si Oliver povšiml – že byl Armando Illstrom velice blízko vynálezu stroje času. Pak ale vypukla druhá světová válka. Jeho továrna byla uzavřena. Když ale válka skončila, Armando se o dokončení stroje času nepokoušel a všichni se mu vysmívali, že s ním vůbec kdy začal. Nazývali ho „malým Edisonem.“ Olivera by zajímalo, proč s tím Armando přestal. Určitě ne proto, že se mu někdo posmíval.

      Musel tomu přijít na kloub. Rozhodl se, že zítra do té továrny zajde. A pokud je Armando Illstrom stále naživu, zeptá se ho, co se stalo s jeho strojem času.

      Zpoza rohu se vynořili rodiče, celí špinaví od jídla.

      „Jdeme spát,“ oznámila matka.

      „A co moje přikrývky a další věci?“ zeptal se Oliver a sjel pohledem k holému výklenku.

      Otec si povzdechl. „Předpokládám, že chceš, abych je přinesl z auta, že?“

      „To by bylo fajn,“ odpověděl Oliver. „Chtěl bych se pořádně vyspat, když jdu zítra do školy.“

      Stejně jako narůstala bouře venku, zvětšil se i jeho pocit hrůzy, který cítil při pomyšlení na zítřek. Už teď věděl, že to bude jeden z nejhorších dnů jeho života. Když už nic jiného, alespoň se chtěl vyspat, než mu bude muset čelit. V nových školách už zažil tolik příšerných prvních dnů a zítřek bude dalším v řadě.

      Otec váhavě otevřel dveře. Dovnitř se vehnal závan větru. Otec vyšel ven a během několika okamžiků se vrátil i s Oliverovým polštářem a přikrývkou.

      „Brzy ti seženeme postel,“ řekl a podal obě věci Oliverovi. Po celém dni v autě byly studené.

      „Děkuju,“ odpověděl Oliver a byl vděčný alespoň za tohle.

      Rodiče odešli, zhasnuli světla a nechali Olivera v temnotě. Jediné světlo v místnosti teď pocházelo z pouliční lampy venku.

      Znovu se ozvalo zahučení větru a okenní tabulky se zachvěly. Oliver cítil, že bouře bude opravdu velká. Ve vzduchu se vznášelo něco zvláštního. V rádiu slyšel, že by mělo jít o bouři století. Nemohl si pomoct, těšil se na ni. Většina dětí by se bouře bála, ale Oliver se bál jen svého prvního dne ve škole.

      Přešel k oknu a opřel se lokty o římsu tak jako předtím. Nebe bylo téměř úplně černé. Oliver sledoval tenký strom, jak se ve větru naklání. Zajímalo by ho, jestli se zlomí nebo ne. dokázal by si představit, jak tenký kmen praská a strom letí vzduchem, jak ho prudký vítr nese někam pryč.

      A pak si jich všiml. Přesně ve chvíli, kdy se málem zasnil si všiml dvou postav stojících právě u toho stromu. Žena a muž, kteří vypadali téměř jako on. V podstatě by to mohli být jeho rodiče. Měli milé tváře, drželi se za ruce a usmívali se na něj.

      Oliver odskočil od okna. Vyděsilo ho, že si vůbec poprvé v životě uvědomil, že nemá rysy ani jednoho ze svých rodičů. Oba měli tmavé vlasy a modré oči, stejně tak i Chris. Oliver měl ale vzácnější kombinaci blond vlasů a hnědých očí.

      Oliver se náhle zamyslel, jestli jsou jeho rodiče opravdu jeho rodiči. Možná, že právě proto ho vlastně neměli rádi? Znovu se podíval z okna, ale obě postavy byly pryč. Zahrávala si s ním jeho představivost? Obě postavy ale působily tak skutečně. A tak povědomě.

      Zbožné přání, uzavřel celou situaci Oliver.

      Posadil se zpátky ke chladné zdi a schoulil se do výklenku, který měl sloužit jako jeho nový pokoj. Přitáhl si kolena k hrudi, přetáhl přes sebe přikrývku a náhle si uvědomil – věděl to s naprostou jistotou – že se všechno změní.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Oliver se vzbudil s pocitem úzkosti. Celé tělo ho bolelo ze spaní na tvrdé podlaze. Přikrývky nezabránily chladu, aby se mu zakousl až do kostí. Olivera vlastně překvapilo, že vůbec usnul – vzhledem k hrůze, kterou cítil při pomyšlení na první den ve škole.

      V domě bylo naprosté ticho. Všichni ostatní ještě spali. Oliver si uvědomil, že se opravdu probudil dřív, než potřeboval – oknem do místnosti pronikalo matné světlo východu slunce.

      Přinutil se vstát a vykoukl z okna. Vítr v noci napáchal spoustu škod. Strhal ploty a schránky na dopisy, po chodnících rozházel odpadky. Oliver se zadíval na hubený, pokroucený strom, pod kterým včera večer viděl přátelskou dvojici. Tu, která vypadala jako on sám a přiměla ho se zamyslet, jestli je vůbec příbuzný Blueů. Zavrtěl hlavou. Opravdu to bylo jen zbožné přání. Kdokoli, kdo by měl za bratra Chrise Bluea, by zpochybňoval příbuzenský svazek s ním!

      Věděl, že má chvíli času, než se probudí zbytek rodiny, a tak se odvrátil od okna a zamířil ke kufru. Otevřel ho a zadíval se na všechna kolečka, dráty, páky a tlačítka, která nashromáždil pro své vynálezy. Usmál se, když jeho pohled padl na past, kterou včera použil na Chrise. Ta ale byla jen jedním z Oliverových mnoha výtvorů a ani zdaleka nebyla tím nejdůležitějším. Nejvýznamnějším Oliverovým vynálezem bylo něco trochu složitějšího a mnohem důležitějšího – Oliver pracoval na něčem, co by ho mohlo zneviditelnit.

      Teoreticky to bylo možné. Přečetl si o tom úplně vše. V podstatě byly pro zneviditelnění objektu důležité pouhé dvě věci. Tou první bylo ohnutí světla kolem objektu, tak, že by nevrhal stín – podobně, jako se láme světlo v plaveckém bazénu a plavci tak vypadají podivně zploštělí. Druhou nutnou věcí byla eliminace obrazu objektu.

      Teoreticky to znělo velice snadno, Oliver ale věděl, že existuje