Vzestup Draků . Морган Райс
Читать онлайн.| Название | Vzestup Draků |
|---|---|
| Автор произведения | Морган Райс |
| Жанр | Героическая фантастика |
| Серия | Králové a Čarodějové |
| Издательство | Героическая фантастика |
| Год выпуска | 0 |
| isbn | 9781632913913 |
“Někdy jsou lidé páni svého osudu:
Chyba, drahý Brute, není v našich hvězdách,
Ale v nás samých, protože jsme pouzí přisluhovači.”
--William Shakespeare
Julius Caesar
KAPITOLA PRVNÍ
Kyra stála na travnatém kopci, pod botama cítila tvrdou zmrzlou zem, kolem ní padal sníh, a snažila se ignorovat ten kousavý chlad, zatímco pozvedla svůj luk a zaměřila se na svůj cíl. Přimhouřila oči, zapomněla na zbytek světa kolem – poryvy větru, pokřik vrány v dálce – a přinutila se vidět jen štíhlou břízku, vzdálenou, jasně bílou, nápadně vynikala v krajině nachových borovic. Na čtyřicet yardů, to byl přesně ten druh výstřelu, který její bratři nedokázali, a který nedokázal ani její otec – a který jí dělal o to více odhodlanější – ona, která z nich byla nejmladší, jediné děvče mezi nimi.
Kyra mezi ně nikdy nezapadla. Část z ní si to samozřejmě přála, chtěla dělat to, co od ní bylo očekáváno a strávit čas s ostatními děvčaty, tam, kam patřila, starat se o domácnost ale někde v hloubce cítila, že to nebylo pro ni. Byla dcerou svého otce, měla duši bojovníka, stejně jako on, a nebude uvězněná mezi kamennými zdmi jejich pevnosti, nepodlehne životu u ohně. Střílela lépe než tito muži – ve skutečnosti již střílela lépe, než otcovi nejlepší lukostřelci – a udělala by cokoli, aby to všem dokázala – a ze všeho nejvíce svému otci – že si zaslouží být brána vážně. Její otec ji miloval, věděla to, ale odmítal v ní vidět, kým opravdu byla.
Kyře se nejlépe nacvičovalo daleko od opevnění, tady na pláních Volisu, o samotě – což jí velmi vyhovovalo, a protože byla jedinou dívkou v pevnosti plné bojovníků, naučila se být o samotě. Oblíbila si chodit sem každý den, na její oblíbené místo, vysoko na vršek plošiny, vyhlížející na nepravidelné kamenné zdi opevnění, kde nacházela dobré, hubené stromy, které šlo trefit jen stěží. Úder jejích šípů se stal všudypřítomným zvukem, který svou ozvěnou zahalil celou vesnici ani jeden jediný strom zde nahoře nebyl ušetřen zásahům jejích šípů, jejich kmeny byly zjizvené, a některé ze stromů se už i nakláněly.
Většina z lučištníků jejího otce, jak Kyra dobře věděla, stříleli na myši, které se ukrývali na planinách když začala poprvé, také to sama zkusila, a zjistila, že je dokázala zabít poměrně snadno. Ale znechutilo se jí to. Byla nebojácná, ale také citlivá, a bezcílně zabíjet živé bytosti v ní vyvolávalo nelibost. Tenkrát se zapřísáhla, že již nikdy nevystřelí na živou bytost – pokud jí nebude hrozit nebezpečí, nebo na ni nebude útočit, jako ti vlčí netopýři, kteří se v noci vynořili ze tmy a létali až příliš blízko opevnění jejího otce. Neměla žádné výčitky z jejich smrti, obzvláště poté, co její mladší bratr, Aidan, utrpěl kousnutí vlčím netopírem, a pak z toho byl půl měsíce nemocný. Kromě toho byli také jedni z nejrychleji se pohybujících stvoření vůbec, a ona věděla, že pokud jednoho trefí, a to především v noci, pak už trefí opravdu cokoli. Jednou při úplňku střílela z věže svého otce celičkou noc, a při východu slunce dychtivě vyběhla, aby nadšeně prohlédla nespočet vlčích netopýrů, kteří se povalovali po zemi, její šípy do nich byly stále zabodnuty, a kolem se shromažďovali vesničané a hleděli na ně překvapenými obličeji.
Kyra se přinutila soustředit se. V mysli si přehrávala výstřel, představovala si sama sebe, jak pozvedává svůj luk, rychle ho natahuje až ke své bradě a bez váhání ho pouští. To opravdové střílení se odehrávalo, jak věděla, ještě před samotným výstřelem. Viděla až příliš mnoho stejně starých lučištníků, čtrnáctiletých, jak natahují svůj luk a váhají – a ona již v ten moment věděla, že jejich výstřel bude marný. Zhluboka se nadechla, pozvedla svůj luk, a v jednom rozhodném pohybu jej natáhla a uvolnila. Ani se nemusela podívat, aby viděla, že zasáhla strom.
Za chvilku uslyšela, jak se skácel – ale to už byla otočená a opět hledala další cíl, ještě vzdálenější.
Kyra uslyšela u svých nohou kňourání a podívala se dolů na Lea, jejího vlka, který vedle ní kráčel jako vždy a třel se o její nohu. Plně vzrostlý vlk, téměř až k jejímu pasu, Leo Kyru chránil tak, jak chránila ona jeho, oni dva byli nerozlučná dvojka v opevnění jejího otce. Kyra nemohla nikam bez Lea jít. Po celou dobu se držel po jejím boku – tedy až na momenty, kdy zkřížili jeho cestu veverka nebo zajíc, v takovém případě byl schopen zmizet i na několik hodin.
“Nezapomněla jsem na tebe, hochu,” řekla Kyra, sáhla do kapsy a podala Leovi zbytek kosti z hostiny. Leo po ní chňapnul a vesele vedle ní vykračoval.
Jak