Vzestup Draků . Морган Райс

žili blízko jezera Ire a muži až od vodopádů Everfallu. Všichni měli na sobě jiné barvy brnění, třímali jiné zbraně, všichni byli muži Escalonu, ale každý reprezentoval svou vlastní pevnost. Byla to oslnivá přehlídka moci.

      Její otec, přeborník posledního krále, muž, který vzbuzoval velký respekt, byl jediným mužem v této době, v tomto roztříštěném království, kolem kterého se mohli muži shromáždit. Když se starý král vzdal svého království bez boje, byl to její otec, kterého lidé pobízeli, aby převzal trůn a převzal boj. Časem ho vyhledali nejlepší bojovníci krále a nyní, s vojenskými složkami, které sílily každým dnem, dosahoval Volis moci, která mohla téměř konkurovat hlavnímu městu. Kyra si uvědomila, že snad proto Lordovi muži cítili potřebu je zahanbovat.

      Všude jinde v Escalonu, Pandesianští Lordové Guvernéři nedovolovali rytířům shromáždit se, nedovolovali takovou volnost, protože se obávali vzpoury. Ale tady, ve Volisu, to bylo jiné. Zde neměli na vybranou: museli to povolit, protože potřebovali ty nejlepší muže k bránění Plamenů.

      Kyra se otočila a rozhlédla se, za zdmi, za vlnitými bělostnými kopci, v dáli, na vzdáleném horizontu, dokonce i skrz sněžení, viděla, i když jen bídně, tlumenou záři Plamenů. Ohňová zeď, která chránila východní hranici Escalonu, Plameny, ohňová zeď padesát stop hluboká a několik set vysoká, hořela jasně jako vždy, prosvětlovala noc, její obrys viditělný na horizontu a stále výraznější, jak se stmívalo. Táhla se téměř padesát mil do široka, Plameny byly jedinou věcí, která od sebe dělila Escalon a národ divokých skřítků na východě.

      I tak se podařilo mnoha skřítkům každý rok se sem prodrat a nadělat paseku, a kdyby nebylo Dozorců, statečných mužů jejího otce, kteří se starali o Plameny, Escalon by se stal národem otroků pro skřítky. Skřítkové se báli vody, mohli napadnout Escalon jen po souši, a Plameny byly jedinou věcí, které je drželi v bezpečné vzdálenosti. Dozorci hlídali ve směnách, v hlídkách rotovali, a Pandesie je potřebovala. Ostatní měli také základnu u Plamenů - branci, otroci a zločinci – ale otcovi muži, Dozorci, byli těmi pravými vojáky ze všech a jedinými, kteří věděli, jak udržovat Plameny.

      Na oplátku Pandesie dovolila Volisu a jejím mužům několik malých projevů svobody, jako třeba Volis, tato cvičiště, skutečné zbraně – malá ochutnávka svobody, aby se mohli stále cítit jako svobodní bojovníci, i když to ale byla jen iluze. Nebyli to svobodní muži a všichni si toho byli vědomi. Žili ve zvláštní rovnováze mezi svobodou a službou, což nemohl nikdo strávit.

      Ale alespoň zde, v Bráně Bojovníků, byli tito muži volní, stejně tak jako bývali dříve, bojovníci, kteří mohli soutěžit, trénovat a zdokonalovat své dovednosti. Byli těmi nejlepšími z Escalonu, lepší bojovníci, než mohla nabídnout celá Pandesie, všichni z nich veteráni Plamenů – a všichni zde sloužili na směny, ani ne den jízdy daleko. Kyra si nepřála nic jiného, než se přidat do jejich řad, dokázat si to, mít základnu u Plamenů, bojovat s opravdovými skřítky, kteří tudy přicházeli, a pomáhat střežit její království před invazí.

      Samozřejmě věděla, že jí to nebude nikdy dovoleno. Byla příliš mladá, aby byla přijata – a byla dívka. Mezi členy žádná jiná dívka nebyla a i kdyby byla, její otec by jí to nikdy nedovolil. Jeho muži na ni také pohlíželi jako by byla dítě, když je začala před lety navštěvovat a byli její přítomností pobaveni, jako by byla divák. Ale poté, co muži odešli, zůstala tam sama, trénovala dnem i nocí na prázdném cvičišti, používala jejich zbraně, jejich terče. Nejprve byli překvapeni, když následující den přišli a uviděli šrámy po šípech na svých terčích – a ještě více překvapeni, protože byly zásahy uprostřed terčů. Ale časem si na to zvykli.

      Kyře se pomalu dostávalo úcty, při obzvláště vzácných příležitostech jí bylo dovoleno se k nim přidat. A nyní, o dva roky později, všichni věděli, že se trefovala do cílů, které mnozí z nich nezasáhli – a jejich tolerance vůči ní se změnila v něco jiného: měli k ní úctu. Samozřejmě, že se nezúčastnila bitev, jako tito muži, nikdy nezabila člověka nebo nestála na stráži u Plamenů nebo se nikdy neutkala se skřítkem. Neuměla se ohánět mečem, bitevní sekerou nebo halapartnou nebo zápasit jako tito muži. Neměla ani jejich fyzickou sílu a toho jí bylo velice líto.

      I přesto Kyra přišla na to, že má přirozený talent v ovládání dvou zbraní a obě z ní dělaly, navzdory její velikosti a pohlaví, hrůzu nahánějícího oponenta: luk a hůl. K tomu prvnímu tíhla přirozeně, zatímco na to druhé narazila náhodou, před několika měsíci, když nemohla uzvednout obouručný meč. Tenkrát se muži smáli její neschopnosti meč udržet a jako urážku jí jeden pohrdavě hodil hůl.

      “Schválně, jestli budeš schopná místo toho zvednout tenhle klacek!” zakřičel a ostatní se smáli. Kyra nikdy nezapomněla, jak se v ten moment styděla.

      Nejprve pohlíželi otcovi muži na její hůl jako na vtip nakonec ji všichni tito stateční muži, kteří jinak nosili obouručné meče, sekerky a halapartny, které přesekly strom jediným sekem, používali jen jako cvičební zbraň. Na její hůl ze dřeva hleděli jako na hračku a měla kvůli ní ještě méně respektu.

      Ale z vtipu se stala neočekávaně mstivá zbraň, které bylo třeba se obávat. Zbraň, proti které se nyní nedokázalo mnoho otcových mužů ubránit. Kyra byla překvapená její lehkostí a ještě více byla překvapená, když zjistila, že ji docela dobře přirozeně ovládala – tak rychle, že sázela rány, zatímco vojáci ještě ani nestihli své meče pozvednout. Nejeden muž, se kterým se utkala, sklidil od hole modřiny a ona se, ránu za ránou, probojovala k respektu.

      Kyra, díky nekonečnému trénování o samotě po celé noci, zvládla obraty, které muže ohromovaly, pohyby, kterým žádný z nich úplně nerozuměl. Začali se o její hůl zajímat a ona je začala učit. V Kyřině mysli se její luk i hůl navzájem doplňovaly, oboje mělo stejnou důležitost: luk potřebovala pro boj na velké vzdálenosti a hůl pro boj na blízko.

      Kyra také objevila, že má vrozený talent, který těmto mužům chyběl: byla mrštná. Byla jako Střevle potoční v moři pomalu se pohybujících žraloků a zatímco tito stárnoucí muži měli ohromnou sílu, Kyra kolem nich mohla tančit, vyskočit do vzduchu, dokonce kolem nich proletět a přistát v perfektním kotoulu – nebo na nohou. A když se její mrštnost spojila s dovedností, s jakou ovládala svou hůl, pak to byla smrtelná kombinace.

      “Co tady dělá ona?” řekl drsný hlas.

      Kyra stála po straně cvičiště, vedle Anvina a Vidara, zaslechla blížící se koně, otočila se a uviděla jak k nim cválá Maltren, po boku měl pár vojenských přátel, ještě dýchal zhluboka a třímal měč ze cvičiště. Shora se na ni opovržlivě podíval a jí se z toho zevřel žaludek. Ze všech otcových mužů byl Maltren jediný, který ji neměl rád. Z nějakého důvodu ji nesnášel od prvního momentu, kdy ji spatřil.

      Maltren seděl na svém koni a zuřil měl placatý nos a ošklivý obličej a byl to muž, který zbožňoval nenávidět a zdálo se, že v Kyře našel svou oběť. Vždy byl proti její přítomnosti na tomto místě, možná proto, že byla dívka.

      “Měla bys být zpátky v tvrzi tvého otce, děvče,” řekl, “a připravovat se na hostinu s ostatními mladými, ignorantskými děvčaty.”

      Leo, který byl vedle Kyry, zavrčel na Maltrena a Kyra mu na hlavu položila ruku, aby ho uklidnila a držel se zpátky.

      “A proč je tomu vlkovi dovoleno být na našem pozemku?” dodal Maltren.