Noc Odvážných . Морган Райс

strategii. Způsob, jak nejen přežít – ale vyhrát.

      Duncan přemýšlel nad escalonským terénem. Věděl, že všechny bitvy byly vyhrány v terénu a to, že znal terén své domoviny, byla snad jeho největší výhoda, která mu v této válce ještě zbývala. Vzpomínal na všechna místa v Escalonu, kde by terén mohl být přirozenou výhodou. Muselo by to být skutečně zvláštní místo, místo, kde by se tisíc mužů mohlo ubránit stovkám tisíc. V Escalonu bylo jen málo takových míst – vůbec všude bylo jen málo takových míst – která by to umožňovala.

      A přesto si Duncan vzpomněl na legendy a příběhy, které se mu zaryly do mysli od jeho otce a jeho otce před ním, jak si vzpomněl na všechny velké bitvy, které studoval ze starých dob, ocitl se, jak se vrací myšlenkami do bitev, které byly nejodvážnější, nejepičtější, bitvy, ve kterých malý počet bojoval proti velkému. Znovu a znovu se jeho mysl navracela na jedno místo: Ďáblova roklina.

      Místo statečných. Místo, kde jen malý počet mužů odrazil útok armády, kde všichni velcí bojovníci Escalonu byli testováni. Roklina nabízela neužší místo v celém Escalonu a bylo to snad jediné místo na zemi, kde terén určoval bitvu. Místo, kde se střetával útes příkrých skal a hor s mořem, kde nezbývalo nic než malý průchod, který tvořil Roklinu, která si vyžádala již nejeden život. Nutilo to muže, aby prošli v jediné řadě. Přinutilo to armády, aby prošly v jediné řadě. Vytvářelo to ucpávku, kde několik bojovníků, pokud byli dobře rozmístění a dostatečně stateční, se mohli střetnout s celou armádou. Alespoň podle legend.

      “Roklina,” odpověděl nakonec Duncan.

      Všechny oči se doširoka otevřely. Pomalu s úctou pokývali. Roklina byla vážným rozhodnutím; bylo to poslední možné východisko. Bylo to místo, ke kterému se uchylovali, když už nebylo kam jít, místo, kde muži umřeli nebo přežili, kde byly země ztraceny nebo zachráněny. Bylo to místo legend. Místo hrdinů.

      “Roklina,” řekl Kavos, dlouho kýval, zatímco si mnul plnovous. “Těžké. Ale přetrvává jeden problém.”

      Duncan se na něj podíval.

      “Roklina má útočníky držet stranou – ne je pustit dovnitř,” odpověděl. “Pandesiané jsou už uvnitř. Možná bychom ji mohli zablokovat a udržet je uvnitř. Ale my je potřebujeme venku.”

      “Nikdy za dob našich předků,” dodal Bramthos, “nikdy nebyla nájezdní armáda, jak jednou přešla Roklinou, přinucena znovu jí projít. Je příliš pozdě. Už jí prošli.”

      Duncan pokýval, jeho samého to také napadlo.

      “To už jsem zvážil,” odpověděl. “Ale vždy existuje způsob. Možná je můžeme vlákat zpět na druhou stranu. A potom, až budou na jihu, je můžeme odříznout a zaútočit.”

      Muži se na něj zmateně dívali.

      “A jak doporučuješ, abychom to udělali?” zeptal se Kavos.

      Duncan tasil svůj meč, našel suchý písek, vykročil vpřed a začal kreslit. Všichni muži se k němu shromáždili, jak jeho ostří začalo škrábat do písku.

      “Několik z nás jich naláká dovnitř,” řekl a kreslil čáru v písku. “Zbytek bude čekat na druhé straně, připraveni je odříznout. Přinutíme Pandesiany, aby si mysleli, že nás pronásledují, že prcháme. Moje jednotka, jak projdou skrz, je může obkroužit skrze tunely, vrátit se na této straně Rokliny a uzavřít ji. Potom se jim můžeme společně postavit.”

      Kavos zakroutil hlavou.

      “A proč si myslíš, že Ra nechá svou armádu projít roklinou?”

      Duncan byl odhodlaný.

      “Rozumím Ra,” odpověděl. “Touží po tom nás zničit. Touží po úplném vítězství. Toto polichotí jeho namyšlenosti a proto za námi pošle celou svou armádu.”

      Kavos zatřásl hlavou.

      “Muži, kteří je vlákají dovnitř,” řekl, “nebudou krytí. Bude téměř nemožné dostat se včas zpět tunely. Ti muži budou nejspíše uvězněni a zemřou.”

      Duncan vážně pokýval.

      “A proto ty muže povedu já sám,” řekl.

      Všichni muži se na něj s úctou podívali. Promnuli své plnovousy, jeho obličej sužovaly obavy a pochyby, všichni si uvědomili, jak riskantní to je.

      “To by možná mohlo fungovat,” řekl Kavos. “Snad můžeme vlákat Pandesiany skrz a třeba je můžeme dokonce odříznout. Ale i tak Ra nevyšle všechny své muže. Jsou zde utábořeny pouze jižní síly. Má jiné muže, kteří jsou rozloženi po zemi. Má silnou severní armádu, která stráží sever. Dokonce i kdybychom vyhráli tuto epickou bitvu, nevyhrajeme válku. Jeho muži budou stále držet Escalon.”

      Duncan pokýval, sám měl stejné myšlenky.

      “Proto bychom se měli rozdělit,” odpověděl. “Polovina z nás pojede do Rokliny, zatímco druhá polovina zamíří na sever a zaútočí na severní armádu Ra. Vedenou tebou.”

      Kavos se na něj překvapeně díval.

      “Jestli máme osvobodit Escalon, musíme to udělat vše najednou,” dodal Duncan. “Povedeš bitvu na severu. Povedeš je ke své domovině, do Kosu. Dovedeš boj až k horám. Nikdo tam nedokáže bojovat tak dobře jako ty.”

      Kavos pokýval, bylo jasné, že se mu ten nápad líbí.

      “A ty, Duncane?” zeptal se na oplátku s obavami v hlase. “I když nejsou moje vyhlídky na severu dobré, tvoje vyhlídky v Roklině jsou mnohem horší.”

      Duncan pokýval a usmál se. Uchopil Kavose za rameno.

      “Tím větší je šance na slávu,” odpověděl.

      Kavos se na něj s obdivem usmál.

      “A co pandesianská flotila?” vložil se Seavig a vykročil vpřed. “Dokonce i nyní drží přístav v Uru. Escalon nemůže být osvobozen, zatímco vládnou mořím.”

      Duncan na svého přítele pokýval a položil mu ruku na rameno.

      “Proto vezmeš své muže a pojedeš na pobřeží,” odpověděl Duncan. “Využij naši ukrytou flotilu a pluj na sever, v noci, vzhůru po Smutku. Plav se do Uru a s dostatečnou mazaností je třeba přemůžeš.”

      Seavig na něj hleděl, mnul si plnovous, oči mu zářily rošťáctvím a smělostí.

      “Uvědomuješ si, že budeme mít tucet lodí proti tisíci,” odpověděl.

      Duncan pokýval a Seavig se usmál.

      “Já věděl, proč ses mi vždycky líbil,” odpověděl Seavig.

      Seavig vyskočil na koně, jeho muži následovali, a vyrazil bez dalšího slova, vedl je do pouště a jeli na západ k moři.

      Kavos vykročil vpřed a uchopil Duncana za rameno a zadíval se mu do očí.

      “Vždycky jsem věděl, že oba zemřeme pro Escalon,” řekl. “Jen jsem nevěděl, že zemřeme tak slavnostně. Bude to smrt, hodná našich předků. Za to ti děkuji, Duncane. Dal jsi nám ohromný dar.”

      “A já tobě,” odpověděl Duncan.

      Kavos se otočil, pokýval na jeho muže a bez dalšího slova všichni nasedli na koně a vyrazili, jeli na sever do Kosu. Všichni se rozjeli za dychtivých pokřiků, za nimi se pozvedla ohromná mračna