Falešná Chrabrost . Морган Райс

Mardy. Jak se dostali přes Plameny? přemýšlel. Všichni sem přišli, aby hledali Meč, chtěli snížit Plameny. Merk si pomyslel, jak ironické, protože Meč tu není.

      Merk si uvědomil, že věž nevydrží nátlak takového útoku. Bude po ní.

      Merk se zděsil, připravoval se na poslední boj svého života, zatímco byl obklíčen. Všude kolem něj bojovníci třímali své meče, dívali se dolů v panice.

      “MUŽI!” vykřikl Vicor, Merkův vůdce. “ZAUJMĚTE POZICE!”

      Bojovníci zaujali pozice po celé délce cimbuří a Merk se k nim okamžitě přidal, přispěchal na okraj, uchopil šíp a toulec, stejně jako ostatní kolem něj, zamířil a vystřelil.

      Merk byl potěšen, když viděl, jak se jeden jeho šíp zabodl do skřítkovy hrudi; a přesto, k jeho překvapení, bestie pokračovala v běhu, dokonce i se šípem, který mu pronikl zády ven. Merk na něj znovu vystřelil, trefil se šípem do skřítkova krku – ale ten stále, k jeho překvapení, pokračoval v běhu. Vystřelil potřetí, zasáhl skřítka do hlavy a tentokrát skřítek padl k zemi.

      Merk si rychle uvědomil, že tito skřítci nejsou jen tak obyčejní soupeři a nepadnou tak snadno, jako lidé. Jejich naděje vypadala ještě bídněji. Vystřelil znovu a znovu, zasáhl tolik skřítků, kolik jen mohl. Šípy pršely od všech vojáků kolem, až nebe zčernalo, skřítci zavrávorali a padali, zablokovali cestu ostatním.

      Ale příliš mnoho se jich dostalo dál. Brzy se dostali k tlustým zdem věže, pozvedli halapartny a zabušili jimi do zlatých dveří, pokusili se je rozbourat. Merk cítil pod nohama vibrace, až z toho znervózněl.

      Cinkání kovu zaznělo vzduchem, zatímco národ skřítků bušil vytrvale do dveří. Merkovi se ulevilo, že dveře drží. Dokonce i se stovkou skřítků, kteří do nich bušili, se dveře, jakoby zázrakem, dokonce ani neohly, ani nepromáčkly.

      “BALVANY!” vykřikl Vicor.

      Merk viděl, jak ostatní vojáci přispěchali k haldě balvanů, připravené na okraji, a přidali se k nim, zatímco se všichni natáhli a jeden vyzvedli. Společně s deseti dalšími vojáky jej dokázal zvednout a přivalit ho k okraji stěny. Merk se napínal a bručel snahou, vyzvedl ho vší svou silou a potom ho všichni přetlačili přes okraj s mocným výkřikem.

      Merk se naklonil s ostatními a pozoroval, jak balvan padal a svištěl vzduchem.

      Skřítci dole se podívali vzhůru – ale bylo příliš pozdě. Zamáčkl jich několik do země, až z nich zbyla jen placka a zůstal jen ohromný kráter v zemi, vedle zdi věže. Merk pomohl ostatním vojákům, zatímco vyzdvihli balvany přes okraj na všech stranách věže, zabili stovky skřítků, země se třásla explozemi.

      A přesto přicházeli, vybíhali z lesa, byl to nekonečný příliv skřítků. Merk viděl, že jim došly balvany; také jim došly šípy a skřítky to ani nezpomalilo.

      Merk najednou pocítil, jak mu něco prosvištělo kolem ucha, otočil se a viděl, jak kolem proletělo kopí. Podíval se překvapeně dolů a viděl, jak se skřítkové chopili kopí a vrhají je na cimbuří. Byl překvapen; neměl ponětí, že mají sílu dohodit tak daleko.

      Vesuvius je vedl, pozvedl zlaté kopí a hodil ho vysoko, přímo vzhůru, a Merk s hrůzou sledoval, jak se kopí dostalo na vrchol věže a jen tak tak ho minulo, zatímco se sehnul. Zaslechl zabručení a otočil se a viděl ostatní vojáky, kteří neměli štěstí. Několik z nich leželo na zádech a byli probodnuti kopím, krev jim tekla z úst.

      Co bylo ještě horší, zaznělo zadunění a najednou se z lesa vyvalilo železné beranidlo, vezené na vozíku s dřevěnými koly. Dav skřítků se oddělil, zatímco se beranidlo přibližovalo, vedeno Vesuviem, přímo ke dveřím.

      “KOPÍ!” vykřikl Vicor.

      Merk přispěchal s ostatními ke kupě kopí, když se jednoho chopil, věděl, že to je jejich poslední příležitost obrany. Myslel si, že si je pošetří do momentu, než se skřítci dostanou do věže, jako poslední záchranu, ale bylo jasné, že je to zoufalé. Uchopil jednoho, zamířil a vrhl jím, mířil na Vesuvia.

      Ale Vesuvius byl rychlejší, než vypadal a na poslední chvíli se shýbl. Merkovo kopí se místo toho zabodlo jinému skřítkovi do stehna, ten padl a zpomalil příchod beranidla. Ostatní vojáci jimi vrhli a kopí létala, zabila skřítky a zastavila postup beranidla.

      A přesto hned, jak skřítci padli, stovka dalších se jich vynořila z lesa a nahradila je. Brzy se beranidlo dalo znovu do pohybu. Bylo jich tam prostě příliš mnoho – a všichni byli nahraditelní. To nebyl způsob, jakým bojovali lidé. Byl to národ nestvůr.

      Merk se natáhl pro další kopí, které chtěl hodit a byl zděšen, když už tam žádné nenašel. V tentýž okamžik se beranidlo dostalo ke dveřím věže, několik skřítků položilo prkna přes kráter a vytvořilo most.

      “KUPŘEDU!” zakřičel Vesuvius zespodu, jeho hlas byl hluboký a drsný.

      Skupina skřítků zaútočila a zatlačila beranidlo kupředu. Za okamžik narazilo do dveří takovou silou, že Merk cítil vibrace až nahoře. Třes mu projel kotníky, až ho to bolelo na kost.

      Přišlo to znovu a znovu a znovu, věž se třásla, až on i ostatní zavrávorali. Přistál na všech čtyřech na těle jiného Hlídače a viděl, že ten je již mrtev.

      Merk uslyšel zapískání, pocítil závan větru a horka a podíval se vzhůru, nerozuměl tomu, co vidí: nad hlavou mu přeletěl ohnivý balvan. Exploze zazněly všude kolem něj, zatímco na vrcholu věže přistály žhnoucí balvany. Merk se přikrčil a podíval se přes okraj a viděl tucet katapultů, kterými zespodu stříleli a mířili na střechu věže. Všude kolem něj umírali jeho muži.

      Další žhnoucí balvan přistál u Merka a zabil dva Hlídače vedle něj, muže, které měl rád, a jak se plameny rozšířily, cítil je blízko zad. Merk se rozhlédl a viděl, že téměř všichni muži kolem něj jsou mrtví a věděl, že tady nahoře nemá nic dalšího na práci, kromě čekání na smrt.

      Merk si uvědomil, že to je nyní nebo nikdy. Takto on nepadne, skrytý na věži, čekající na smrt. Padne statečně, beze strachu, bude se dívat nepříteli do tváře s dýkou v ruce, tváří v tvář a zabije co nejvíce stvůr, co jen bude moci.

      Merk mocně vykřikl, natáhl se pro provaz, připevněný k věži a skočil přes okraj. Klouzal plnou rychlostí a směřoval k národu skřítků pod sebou, byl připraven setkat se se svým osudem.

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Kyra zamrkala, jak pohlédla vzhůru k nebi, nad hlavou se jí točil celý svět. Byla to ta nejkrásnější obloha, jakou kdy viděla, tmavě fialová, s jemnými bílými obláčky, které se jí vznášely nad hlavou, nebe zářilo nejasným slunečním svitem. Cítila, jak se pohybuje a slyšela kolem sebe jemné šplouchání vody. Nikdy nepocítila tak hluboký pocit míru.

      Kyra ležela na zádech a podívala se kolem, byla překvapená, když viděla, že pluje uprostřed velkého moře na dřevěném raftu, daleko od pevniny. Ohromné kolébavé vlny zvedaly její raft nahoru a dolů. Cítila se, jako by plula na horizont, do dalšího světa, dalšího života. Na místo plné míru. Poprvé v životě už nepřemýšlela nad světem; cítila se zahalena do sevření vesmíru, jako by už konečně mohla přestat dávat pozor a bylo pečováno o ni, byla chráněna od všeho zlého.

      Kyra cítila, že na lodi není sama, posadila se a byla překvapená,