Otrokyně, Bojovnice, Královna . Морган Райс
Читать онлайн.| Название | Otrokyně, Bojovnice, Královna |
|---|---|
| Автор произведения | Морган Райс |
| Жанр | Религиозные тексты |
| Серия | Koruny A Slávy |
| Издательство | Религиозные тексты |
| Год выпуска | 0 |
| isbn | 9781632917928 |
“Přistup blíže, bojovníče, povím ti příběh vábivý.
Příběh o bitvách vzdálených.
Příběh o mužích udatných.
Příběh koruny a slávy.”
--Zapomenuté kroniky lysské
KAPITOLA PRVNÍ
Ceres běžela zadními uličkami Delosu, celá hořela nedočkavostí. Věděla, že nesmí dorazit pozdě. Slunce se sice sotva zvedlo nad obzor, ale vzduch už byl horký, plný prachu a dusil starobylé kamenné město a všechny jeho obyvatele. Ceres pálily nohy, bolely ji plíce, ale přesto se nutila běžet rychleji. Zrychlila i ve chvíli, kdy musela přeskočit jednu z nesčetných krys, které se plížily ven ze stok a hodovaly na odpadcích v ulicích. Ceres už slyšela vzdálený rachot, srdce se jí rozbušilo vzrušeným očekáváním. Věděla, že někde tam vepředu brzy začne velká slavnost – Jatka.
Zachytila se rohu kamenné zdi a prudce zahnula do úzké uličky. Pak se rychle ohlédla, aby se ujistila, že ji její bratři stále následují. Ulevilo se jí, když zjistila, že Nesos se jí drží těsně za patami a Sartes je jen několik stop za ním. Nesovi bylo devatenáct let a byl tak o pouhé dva sluneční cykly starší než Ceres, zatímco Sartes, její mladší bratříček, byl o čtyři sluneční cykly mladší. Pomalu se z něj stával mladý muž. Oba dva vypadali, jako by si z oka vypadli – měli delší pískové vlasy a hnědé oči, podobali se i jejich rodičům. Ceres jim ale nebyla podobná vůbec. Ale i když byla Ceres dívka, nikdy s ní nedokázali udržet krok.
„Rychle!“ zakřičela Ceres přes rameno.
Z dálky se ozval další rachot. Ačkoli Ceres na slavnosti nikdy nebyla, představovala si ji v živých barvách: celé město, celé tři miliony obyvatel Delosu se tísní kolem Arény, aby oslavily letní slunovrat. Nebude se to podobat ničemu, co zatím viděla. Ale pokud si ona a bratři nepospíší, nezbydou na ně už žádná volná místa.
Zatímco Ceres nabírala rychlost, přejela si dlaní po zpoceném čele a pak se otřela do rozedrané tuniky slonovinové barvy, kterou zdědila po svojí matce. Nikdy nedostávala nové oblečení. Podle matky, která lpěla na jejích bratrech a pro ni měla vždy jen zášť a nenávist, si ho nezasloužila.
„Počkej!“ vykřikl Sartes a v chraptivém hlase mu zazníval podtón podráždění.
Ceres se usmála.
„To tě tam mám odnést?“ zavolala na něj přes rameno.
Věděla, že Sartes nemá rád, když ho provokuje, ale také jí bylo jasné, že ho její jedovatá poznámka povzbudí, aby zrychlil. Ceres jejich pošťuchování nevadilo. Bavilo ji, jak se Sartes ve svých třinácti letech snaží, aby ho považovali za jejich vrstevníka. A i když by to Ceres nikdy otevřeně nepřiznala, jedna její část potřebovala, aby ji potřeboval.
Sartes si hlasitě odfrknul.
„Matka tě zabije, až zjistí, že jsi ji zase neposlechla!“ zahulákal.
Měl pravdu. Opravdu by to udělala – nebo by ji alespoň pořádně seřezala.
Poprvé ji matka opravdu zbila, když bylo Ceres pět let. V tom okamžiku Ceres přišla o veškeré iluze. Předtím pro ni byl svět zábavné, příjemné, jednoduše dobré místo. Po výprasku už pro ni nebyl bezpečný a všechno, v co mohla doufat, byla budoucnost, ve které by se dokázala od matky dostat co nejdál. Teď byla starší, uzavřená a dokonce i tenhle její sen se pomalu začal rozplývat v marnosti.
Naštěstí