Vládce, Rival, Vyhnanec . Морган Райс

příliš dlouho. Šlo ale o to, že se objevil Irrien a sebral to, co mělo být Ulrenovo. Ulren přežil jen díky tomu, že se s tím navenek smířil. Teď, když První kámen odplul, byl čas s tím něco provést.

      Vstoupil do místnosti, kde obvykle Pět kamenů přijímalo svá rozhodnutí. Ostatní už tam byli, přesně tak, jak doufal. Kas si nervózně mnul vousy vyčesané do trojzubce. Vexa si četla hlášení. Borion se snažil tvářit statečně, ale jasně chápal, jakému problému čelí.

      „Co to má být?“ zeptal se.

      Ulren neztrácel čas zdvořilostmi. „Rozhodl jsem se vyzvat Irriena k boji o jeho místo.“

      Sledoval, jak ostatní zareagují. Kas si dál mnul vousy. Vexa pozvedla obočí. Borion reagoval nejvýrazněji, ale s tím Ulren počítal. Před kolika vyzyvateli už Irriena varoval? Kolikrát pomohl Irrien Borionovi pokrýt jeho hráčské dluhy?

      „Irrien tu není, nemůžeš ho vyzvat,“ podotkl Borion.

      Jako kdyby k tomu byl nějaký precedens. Myslel si snad, že Ulren jako člen rady Pěti kamenů neznal všechny její možnosti.

      „Pak by to mělo být ještě snazší, že ano?“ prohlásil. Vykročil, aby se posadil na Irrienovo místo.

      K jeho překvapení mu Borion zastoupil cestu a tasil kord.

      „A ty si myslíš, že se jen tak pasuješ na místo Prvního kamene?“ zeptal se. „Staroch, který zaujal svoje místo tak dávno, že si to už nikdo ani nepamatuje? Staroch, který zaujímá pozici Druhého kamene hlavně proto, že se jím Irrien nechce zabývat?“

      Ulren se přesunul do volného prostoru, strhl ze sebe černou róbu a volně si ji omotal kolem ruky.

      „Myslíš, že jsem na svém místě zůstal jen kvůli tomu?“ zeptal se. „Skutečně mě chceš vyprovokovat, chlapče?“

      „Toužím po tom už hodně dlouho, ale Irrien mi to nechtěl dovolit,“ přiznal Borion. Zaujal soubojové postavení. Ulren se musel pousmát.

      „Dávám ti poslední šanci,“ varoval ho Ulren, i když pravdou bylo, že Borion svoji šanci promarnil ve chvíli, kdy proti němu pozvedl zbraň. „Všimni si, že Kas a Vexa mají víc rozumu než ty a nemíchají se do toho. Odlož zbraň a zaujmi své místo. Možná bys dokonce mohl postoupit o úroveň výš.“

      „Proč jen o jednu, když můžu zabít starocha a posunout se o tři?“ nedal se Borion.

      Vrhl se kupředu a Ulren musel uznat, že byl rychlý. Ulren byl v mládí pravděpodobně rychlejší, ale to už bylo dávno. Měl ale spoustu času naučit se válečnickému umění a muž, který dokázal správně odhadnout vzdálenost, nemusel být rychlý. Zavířil svinutou róbou a omotal ji kolem Borionova kordu.

      „To je všechno, co umíš, starochu?“ obořil se na něj Pátý kámen. „Špinavé triky?“

      Ulren se při těch slovech zasmál a ještě než skončil, zaútočil. Borion byl dost rychlý na to, aby uskočil dozadu, ale ne dost rychlý, aby ho Ulren neškrábl na hrudi.

      „Nepodceňuj triky, chlapče,“ poučil ho Ulren. „Muž musí využít všechny možnosti, které má k dispozici.“

      Udělal krok zpátky a vyčkával.

      Borion se rozběhl. Samozřejmě, že ano. Mladí tak reagovali vždycky, nechávali se unést svými emocemi. Nepřemýšleli. Rozhodně ne dost. Borion se pokusil Ulrena přechytračit pomocí falše, kterou už ale Ulren viděl snad stokrát. To byl problém mladých – mladí si vždy mysleli, že vymysleli něco, co jim pomůže. Přitom to ale pokaždé byl starý trik, který přivedl do záhuby už spoustu lidí.

      Ulren ukročil stranou a když mladík provedl skutečný výpad, přehodil přes něj plášť. Borion hmátl po látce a pokusil se ji strhnout. V tu chvíli Ulren zaútočil. Dostal se Borionovi na tělo, sevřel jeho paži, přitáhl si ho tak, aby se nemohl bránit kordem, a začal ho bodat.

      Prováděl to metodicky a soustavně, s trpělivostí, kterou získal v průběhu let strávených nespočtem soubojů. Viděl krev prosakující jeho pláštěm ovinutým kolem Boriona, ale nepřestal, dokud jeho protivník nepadl. Viděl už muže, kteří se vzpamatovali z horších zranění, takže nehodlal nic riskovat.

      Zůstal stát a zhluboka oddechoval. Jako by nestačilo, že musel vyjít všechny ty schody. Měl pocit, jako by mu při zabíjení jeho soupeře měly prasknout plíce. Nedával to ale najevo. Přesunul se k Irrienovu místu a zastavil se těsně u něj.

      „Má někdo nějakou námitku?“ zeptal se Kase a Vexy.

      „Jen proti té spoušti tady,“ pronesl Kas. „Ale myslím, že se o ni postarají otroci.“

      „Ať žije První kámen,“ pronesla Vexa bez jakéhokoli zaujetí.

      Byl to okamžik jeho vítězství. Víc než to. Byl to okamžik, ke kterému Ulren směřoval celé roky. A teď byl tady a bylo skutečně zvláštní konečně usednout na místo Prvního kamene. Cítit pod rukama tvrdou žulu.

      „Už jsem převzal Irrienova aktiva,“ oznámil Ulren. Mávl rukou Borionovým směrem. „Ale vy si klidně rozdělte ta jeho.“

      Udělají to. Ulren o tom ani v nejmenším nepochyboval. Konec konců, tohle bylo jeho město.

      „A samozřejmě budeme potřebovat Čtvrtý a Pátý kámen,“ doplnil Ulren.

      Chtěl je tím navést, aby se posunuli o pozici výš. Ani jeden z nich to ale neudělal. Ponechali si místa, která si vybojovali, a nechali tak pozici Druhého kamene neobsazenou. Ulren si nebyl jistý, co si o tom má myslet. Příliš se mu to nezamlouvalo, i když chápal, že je k tomu vede strach. Nezpochybňovali jeho novou pozici, ale současně dávali najevo, že věc nepovažují za uzavřenou a že se nechystají jen tak podpořit jeho nové uspořádání.

      Drželi se zpátky, jako se on držel zpátky, když se k moci dostal Irrien.

      A co víc, chovali se, jako by to ještě nebyl konec.

      KAPITOLA ŠESTÁ

      Stephania se probrala a jediné, co vnímala, byla bolest. Zdálo se jí, jako by se celý svět smrštil do koule, která jí bolestivě svírala břicho. Měla pocit, jako by ji někdo rozerval na kusy… ale pak si uvědomila, že ji někdo skutečně rozřízl.

      Už jen ta myšlenka ji přinutila znovu křičet, tentokrát tu ale nebyli žádní kněží ani válečníci, aby ji slyšeli. Jen nebe nad hlavou rozmazané závojem slz. Stephania si uvědomila, že ji vyvlekli někam ven, aby ji tam nechali zemřít.

      Stálo ji spoustu sil zvednout hlavu a rozhlédnout se.

      Když to udělala, okamžitě zalitovala. Všude kolem, kam až oko dohlédlo, se rozprostíraly haldy odpadků. Střepy hliněného nádobí, zvířecí kosti, sklo a spousta dalšího. Všechna městská špína se rozkládala na zdánlivě nekonečné pláni zoufalství.

      V tu chvíli ucítila nepříjemný zápach, hutný a zdrcující. Uvědomila si, že v něm cítí i pach smrti, a všimla si pohozených těl. Ležela tu opuštěná, jako by o nic nešlo. Měla pocit, že v dálce vidí pohřební ohně. Pochybovala, že jde o elegantní pohřební hranice, nejspíš to byly jen jámy v zemi, do kterých se vhazovala čerstvá těla.

      Stephania už věděla, kde je. Šlo o smetiště za městem, kde končila většina odpadků a kde ti