Vítěz, Poraženec, Syn . Морган Райс

skutečně existují, podobné úvahy mu jejich přízeň nepřinesou. Na druhou stranu, nezabil právě on víc mužů, žen i dětí než kdokoli jiný? Neposkytoval jim oběti, kněží a nevytvářel svět, který by se jim líbil? Irrien to možná nedělal kvůli nim, přesto to ale dělal.

      Stál a na okamžik se zaposlouchal do řeči hovořícího kněze.

      „Bratři! Sestry! Dnešek je dnem velkého vítězství. Dnes jsme do světa za černými dveřmi poslali mnoho lidí. Dnes jsme uspokojili bohy, takže si zítra nevyberou nás. Zítřejší vítězství—“

      „Tohle nebylo vítězství,“ pronesl Irrien a jeho hlas snadno přehlušil ten knězův. „Aby to bylo vítězství, museli bychom bojovat. Copak můžeme nazývat vítězstvím zabírání prázdných domů? Nebo masakrování bláznů, kteří zůstali, když ostatní měli dost rozumu utéct?“ Irrien se rozhlédl po lidech kolem. „Dnes jsme zabíjeli, a to je dobře, ale musíme toho udělat mnohem víc. Dnes tu dokončíme naši práci, strhneme jejich hrady a předáme jejich rodiny otrokářům. Zítra ale vyrazíme někam, kde nás čeká skutečné vítězství. Na místo, kde se před námi ukryli všichni jejich válečníci. Vyrazíme na Haylon!“

      Slyšel, jak se jeho muži při těch slovech radují. Vraždění nepřátel v nich podpořilo touhu po boji. Obrátil se ke knězi.

      „Co řekneš ty? Je to vůle bohů?“

      Kněz nezaváhal. Chopil se nože a rozřízl břicho muže ležícího na oltáři. Vytrhl z něj vnitřnosti, aby v nich mohl číst.

      „Je, lorde Irriene. Bohové tě podpoří ve tvém snažení! Irrien! Ir-ri-en!“

      „Ir-ri-en!“ volali vojáci.

      Tenhle muž znal své místo. Irrien se usmál a zamířil mezi ostatní. Nepřekvapilo ho, když se za ním vydala postava v kápi. Irrien tasil dýku. Možná, že ji bude potřebovat.

      „Nepromluvil jsi se mnou od našeho posledního rozhovoru, N’cho,“ pronesl Irrien. „A já nerad čekám.“

      Zabiják sklonil hlavu. „Pátral jsem po tom, co jsi po mně žádal, První kameni. Vyptával jsem se mých věrných kněží, četl zakázané svitky, mučil ty, kteří nechtěli mluvit.“

      Irrien si byl jistý, že vůdce Tuctu smrtí je spokojený sám se sebou. Z nich všech jen N’cho přežil útok na Irriena. Ten začínal přemýšlet, jestli se rozhodl správně.

      „Slyšel jsi, co jsem řekl mužům,“ pronesl Irrien. „Míříme na Haylon. To znamená, že budeme bojovat s dítětem Prastarých. Máš pro mě řešení, nebo bych tě měl odtáhnout k oltáři a udělat z tebe další oběť?“

      Sledoval, jak muž zavrtěl hlavou. „To ne, bohové se se mnou nechtějí setkat tak brzy, První kameni.“

      Irrien přimhouřil oči. „Co tím chceš říct?“

      N’cho o krok ustoupil. „Věřím, že jsem našel to, co jsi požadoval.“

      Irrien mu pokynul, aby ho následoval. Zamířil ke svému stanu. Pohledem odehnal strážné a otroky, takže zůstal s druhým mužem o samotě.

      „Co jsi zjistil?“ zeptal se.

      „Byla… stvoření, která bojovala ve válce proti Prastarým,“ pronesl N’cho.

      „Taková stvoření budou dávno mrtvá,“ podotkl Irrien.

      N’cho zavrtěl hlavou. „Stále se dají vyvolat a já věřím, že jsem objevil místo, na kterém by to bylo možné. Bude to ale stát spoustu životů.“

      Irrien se při těch slovech zasmál. Za zničení Ceres to byla jen malá cena.

      „Vzít někomu život,“ pronesl, „nikdy není příliš obtížné.“

      KAPITOLA PÁTÁ

      Stephania sledovala spícího kapitána Kanga a zmocňovalo se jí stále větší znechucení. Kapitán zachrápal a jeho rozměrné tělo se pohnulo. Stephania se musela odtáhnout, protože se po ní ve spánku natáhl. Z doby, kdy byl vzhůru, toho měla víc než dost.

      Nikdy neměla problém pojmout muže za milence jen proto, aby ho mohla manipulovat. Přesně to se přeci chystala udělat i s Druhým kamenem. Kang měl ale k něžnému milenci hodně daleko a zdálo se, že ho baví hledat stále nové způsoby, jak Stephanii ponížit. Choval se k ní jako k otrokyni, kterou byla u Irriena, a Stephania si přitom přísahala, že už nikdy ničí otrokyní nebude.

      Navíc se k ní donesly drby, které se šířily posádkou. Že nakonec možná do Šeropelu nedorazí tak, jak by si představovala. Že si s ní kapitán jen užije a pak ji stejně prodá do otroctví. A pak se s posádkou rozdělí o to, co za ni dostane.

      To Stephania rozhodně nedovolí. To by raději zemřela. Ale jednodušším řešením bude někoho zabít.

      Tiše vyklouzla z postele a vyhlédla z malého okénka kapitánovy kajuty. Blížili se k Závětří a už ve slabém světle svítání bylo vidět, jak se na něj snáší prach z vysokých hor za městem. Bylo to ošklivé město, ošuntělé a stísněné, a dokonce i z lodi mohla Stephania říct, že rozhodně nebude mírumilovné. I Kang říkal, že po setmění raději nevychází.

      Stephania předpokládala, že to byla jen výmluva, aby ji mohl ještě naposledy využít, ale možná nešlo jen o to. Po setmění nefungovaly ani trhy s otroky.

      Rozhodla se a potichu se oblékla. Zabalila se do pláště a sáhla do jednoho z jeho mnoha záhybů. Vytáhla z něj lahvičku a dlouhou přízi. Pohybovala se s opatrností někoho, kdo přesně ví, co drží v rukách. Kdyby teď udělala chybu, byla by mrtvá – zabil by ji buď jed nebo Kang.

      Stephania se postavila k posteli, sevřela přízi mezi prsty a nechala ji viset nad Kangovými ústy. Ve spánku se pohyboval a převaloval a Stephania se snažila držet přízi stále v příhodné pozici. Dávala si pozor, aby se Kanga sama nedotkla. Kdyby se teď probudil, měl by ji přímo na dosah.

      Nechala kapky jedu stékat po přízi. Soustředila se, zatímco Kang něco mumlal ze spaní. Jedna kapka už mířila k jeho rtům, pak druhá. Stephania se připravovala na okamžik, kdy Kang zalapá po dechu a zemře, až její jed zabere.

      Místo toho Kang otevřel oči a podíval se na Stephanii nejprve s nechápavým a poté s rozzuřeným výrazem.

      „Děvko! Otrokyně! Za tohle chcípneš!“

      Najednou byl nad Stephanií a tiskl ji k posteli. Jednou ji udeřil a vzápětí Stephania ucítila na krku drtivý tlak jeho rukou. Zalapala po dechu, ale jeho stisk byl příliš silný. Mrskala sebou a snažila se Kanga shodit.

      Ten na ní ležel celou svojí obří váhou a snažil se ji znehybnit. Bojovala s ním, ale on se jen smál a nepřestával ji rdousit. Smál se i ve chvíli, kdy Stephania z kabátu vytáhla nůž a bodla ho.

      Při prvním bodnutí prudce vydechl, ale Stephania neměla pocit, že by uvolnil sevření na jejím krku. Zorné pole jí začala zastírat temnota, ale ona nepřestávala bodat, mechanicky a zcela slepě, protože teď měla vše zastřené rozmazaným závojem.

      Sevření kolem jejího krku po chvíli povolilo a Stephania cítila, jak se na ni Kang bezvládně zhroutil.

      Vyprostit se zpod jeho bezvládného těla trvalo až neuvěřitelně dlouho. Stephania lapala po dechu a snažila se nabrat ztracenou