Vláda Královen . Морган Райс

si se sekerou neklidně pohazoval. Očividně chtěl už mít celou záležitost za sebou. Alistair mu přitom mohla číst v očích, jak moc se ten muž chce stát králem.

      Jedna věc ji ale přesto těšila. Jakkoliv nespravedlivé tohle bylo, její oběť nakonec umožní Erecovi žít. A to pro ni znamenalo víc než vlastní život.

      Bowyer přistoupil, naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha tak tiše, že to mohla slyšet jenom ona sama:

      „Buď klidná. Tvoje smrt bude rychlá a čistá,“ řekl. „Stejně jako Erecova.“

      Alistair se na něj vyděšeně podívala.

      Zašklebil se jí do obličeje. Opět jenom tak jemně, aby to mohla vidět ona, ale ne nikdo z diváků.

      „Přesně tak,“ dodal tiše. „Možná se to nestane dnes a možná ani za několik měsíců. Ale jednoho dne, až to bude nejméně čekat, zjistí tvůj manžel, že má v zádech zaražený můj nůž. Chtěl jsem, abys to věděla, než tě pošlu do pekla, kam patříš.“

      Ustoupil dva kroky stranou, pevně sevřel topůrko sekery, zvedl ji nad hlavu, zaklonil se a připravil k úderu.

      Alistair klečela na kameni a její srdce se mohlo zbláznit. Teprve teď si plnou měrou uvědomila, jak zlý ten muž vlastně je. Nebyl jenom zaslepený vlastními ambicemi. Byl to navíc také lhář a zbabělec.

      „Propusť ji!“ prořízl ranní ticho najednou vysoký hlas.

      Mezi Bowyerovými strážnými, umístěnými chytře u vstupu na prostranství, se rozpoutal jakýsi chaos. Alistair byla překvapená a zároveň ohromně vděčná, když spatřila, že se přes stráže snaží prodrat Erecova matka a sestra. V tvářích obou se zračilo nejvyšší znepokojení.

      „Je nevinná!“ křičela bývalá královna. „Nesmíš ji zabít!“

      „To bys vážně zabil ženu?!“ křičela Dauphine. „Je tu cizinka. Nech ji být. Pošli ji zpátky do její země. Ona nemusí mít s našimi záležitostmi nic společného.“

      Bowyer se k nim otočil a zahřměl:

      „Je to cizinka, která se chtěla stát naší královnou. A také zabít našeho krále.“

      „Jsi lhář!“ vykřikla Erecova matka. „Nikdy by ses z fontány pravdy nenapil!“

      Bowyer si po očku prohlížel tváře přihlížejících.

      „Je tu někdo, kdo by snad zpochybňoval moje nároky?“ pronesl zvučně a přitom si přísně prohlížel jednoho po druhém.

      Alistair se snažila je sledovat rovněž a doufala, že spatří vzdor. Jenže všichni ti muži, všichni ti stateční bojovníci, pocházející povětšinou z Bowyerova kmene, teď klopili zrak k zemi jako kluci, přistižení při nějaké lumpárně. Nikdo se neodvažoval se mu postavit.

      „Já jsem váš šampion,“ zahřměl Bowyer. „Porazil jsem na turnaji všechny protivníky. Nezbyl tu už nikdo, kdo by mě dokázal porazit. Ani jeden. Pokud si to někdo z vás nemyslí, může teď předstoupit.“

      „Nikdo, až na Ereca!“ ozvala se znovu Dauphine.

      Bowyer se na ni zamračil.

      „A kde je teď? Leží v posteli a umírá. Jihoostrované přece nebudou mít za krále mrzáka. Já jsem váš král. Já jsem váš šampion. Tak káží zákony naší země. A můj otec byl navíc králem před tím Erecovým.“

      Královna i Dauphine se vrhly kupředu, aby jej samy zastavily, ale Bowyerovi muži je chytili za paže a stáhli zpátky. Alistair mezi nimi spatřila i Erecova mladšího bratra Stroma. Měl ruce svázané za zády a i on se snažil uvolnit, ale pouta držela pevně.

      „Za tohle zaplatíš, Bowyere!“ křičel.

      Mohutný bojovník jej ale ignoroval. Namísto toho se otočil k Alistair a chystal se znovu zaujmout pozici pro popravu. Nadešla její poslední chvíle.

      „Život je nebezpečný, pokud jej postavíš na lžích,“ řekla mu.

      Zamračil se a nepokojně přešlápl. Brnkla na správnou strunu.

      „A to budou i tvoje poslední slova,“ řekl.

      Potom rychle pozvedl sekeru a napřáhl se.

      Alistair zavřela oči a věděla, že už za malinkou chviličku bude celý její svět nahrazen prázdnou tmou.

      Ta chvíle jako kdyby se ale náhle roztáhla do nekonečna. Před očima se jí míhaly všemožné obrazy. Znovu viděla situaci, když se poprvé setkala s Erecem. Bylo to doma v Prstenu, v hradu Vévody ze Savarie. Tehdy tam jenom pomáhala jako služka při hostině na počest Erecova příjezdu a zamilovala se do něj na první pohled. Tu lásku teď pocítila stejně jako onoho prvního dne.

      Viděla také svého bratra Thorgrina, avšak z nějakého důvodu nebyl v Prstenu a v Králově Dvoře, ale v nějaké cizí, daleké zemi mimo Prsten. Především však viděla vlastní matku. Viděla, jak stojí na okraji útesu před jejím hradem, vypínajícím se do výšky nad skalnatým mořským pobřežím. Vzpínala k ní ruce a sladce se na ni usmívala.

      „Moje dceruško,“ řekla.

      „Matko,“ odpověděla Alistair, „už brzy se k tobě přidám.“

      Matka však překvapivě zakroutila hlavou.

      „Tvůj čas ještě nepřišel,“ řekla. „Tvůj osud na tomto světě ještě není zcela naplněn. Ještě tě toho hodně čeká.“

      „Ale jak to, matko?“ Zeptala se Alistair. „Jak bych tohle mohla přežít?“

      „Jsi mocnější než celý tento svět,“ zněla odpověď. „Ta čepel, ten smrtí zavánějící kus železa, ten je přece částí tohoto světa. Kláda, která tě poutá, je také jenom kus světa. Tebe mohou omezovat jenom do chvíle, kdy na něco takového budeš sama věřit a dovolíš, aby tě to ovlivňovalo. Ty sama jsi především duše, světlo a energie. V tom tkví tvoje skutečná síla a podstata. Jsi nade vším pozemským, dcero. Jsi to ty, kdo drží tvé tělo v té kládě, protože to tomu kusu starého dřeva jednoduše dovolíš. Problém, kterému teď čelíš, není problémem fyzické síly, ale víry. Věř v sebe sama. Jak silná je tvoje víra?“

      Během vteřinky, kdy čepel putovala prostorem, vedla klečící Alistair celou tu rozpravu. Matčina slova jí zněla v hlavě.

      Jak silná je tvoje víra?

      Alistair zapomněla na rozbolavělé údy, pustila z hlavy tvrdý kámen i to svazující dřevo a plně se oddala do náruče víry. Vizualizovala si všechny zaběhnuté představy o fyzickém světě, sbalila je do koule a potom odložila stranou. Namísto toho namířila svou pozornost na jedinou nejvyšší sílu, která byla všemu ostatnímu nadřazená. Sílu, která tento svět stvořila. S tou se teď musela ztotožnit.

      Jakmile tak učinila, pocítila náhle mocný příval energie. Okamžitě začal proudit jejím tělem. Najednou se cítila větší a mocnější, než cokoliv jiného. Cítila se nezničitelná. Její mysl se naplnila energií tak silnou, že přímo slyšela, jak jí bzučí v uších. Dlaně ji přitom pálily, jako kdyby je položila na kámen rozpálený od slunce. Mohutné teplo se rovněž soustřeďovalo v oblasti uprostřed jejího čela. Byla silná, mocná a neporazitelná. Silnější než ta směšná kláda, tlustá jako tělo válečného