Vláda Královen . Морган Райс

      Vesničané si skeptickými pohledy prohlíželi chvíli Loti, potom zase Daria. Nezdálo se, že by té historce uvěřili.

      „A co tohle?“ řekl se otec, nevybíravě ji uchopil za tvář a palcem přejel po tváři.

      Měla tam velkou, tmavě modrou podlitinu.

      „Upadla jsem,“ odpověděla. „Zakopla jsem o kořen. Ale jsem v pořádku.“

      Pohledy se znovu obrátily k Dariovi. Náčelník vesnice Bokbu k němu přistoupil.

      „Darie, je to pravda?“ zeptal se vážným hlasem. „Přivedl jsi ji v míru? Nezapletl ses přitom s nikým z Impéria?“

      Darius přešlapoval na místě, srdce mu tlouklo jako zběsilé a snášel pohledy stovek vesničanů. Věděl, že když jim poví o té bitce, vypukne panika ze strachu z protiakce. A navíc by ani nedokázal nijak vysvětlit, jak se mu podařilo ty muže porazit, aniž by nevyzradil svoje magické tajemství. Stal by se z něj vyhnanec a stejně tak z Loti. Navíc by uvrhl na celou vesnici paniku.

      Nechtěl ale ani lhát. Jenže co jiného mu teď zbývalo?

      Takže namísto jakýchkoliv řečí, jenom slabě pokýval hlavou. Ať si to vyloží, jak chtějí.

      Lidé se pomalu začali obracet zpátky k Loti a vypadalo to, že se jim ulevilo. Nakonec k ní jeden z bratrů přistoupil a vzal ji kolem ramen.

      „Je v pořádku!“ provolal. „A to je jediné, na čem záleží!“

      Lidé se radostně rozkřičeli a napětí definitivně povolilo. Loti byla zpátky se svou rodinou a všemi ostatními.

      Darius všechno sledoval a nakonec se dokonce dočkal i pár uznalých poplácání po zádech. Loti mezitím v objetí rodiny odcházela do vesnice. Díval se za ní a doufal, že se k němu ještě alespoň jedinkrát otočí.

      Ona však záhy zmizela v davu, aniž by mu věnovala jakoukoliv další pozornost.

      KAPITOLA DEVÁTÁ

      Volusia seděla pyšně na svém pozlaceném trůnu, který byl usazen na pozlacené veslici, třpytící se na slunci, a plula po kanále napříč městem stejného jména. Ruce měla doširoka rozpažené ve vítězném gestu a užívala si obdiv a vítání vlastního lidu. Sešly se jich tu tisíce, lemovaly břehy kanálu a neustále oslavně vykřikovaly její jméno.

      Na své cestě kanály, které tvořily hlavní dopravní tepny jejího města, se mohla rukama téměř dotýkat svých poddaných, kteří v jednom kuse skandovali a vyhazovali do vzduchu natrhané papírky, obarvené do pestrých odstínů. Bylo to, jako kdyby se duha proměnila v déšť a ten se teď sypal na její počest. Bylo to největší možné vyjádření respektu. Vítali ji jako navracející se hrdinku.

      „Ať žije Volusia! Ať žije Volusia!“ ozývalo se skandování ze všech stran, zatímco její veslice si razila cestu kanálem hlouběji a hlouběji do toho skvělého města se střechami vykládanými zlatem.

      Pohodlně se usadila na trůně a užívala si ten pohled. Ještě stále byla bez sebe radostí, že zabila slavného Romula, nejvyššího vládce Impéria a dokonce poslala k čertu i veškerý jeho vojenský doprovod. Lidé ji teď milovali a její úspěchy považovali za své. Nikdy v životě si ještě nepřipadala silnější, než teď – naposledy to bylo možná v den, kdy zabila vlastní matku.

      Prohlížela si svoje úžasné město a jeho dominantu – dva zlaté pilíře, vypínající se k obloze. Nekonečné řady krásných budov se táhly kam až oko dohlédlo a přesto, že byly většinou postaveny už jejími předky, zůstávaly i nadále v dokonalém stavu. Široké, čisté ulice se hemžily lidmi a na každém rohu stála vojenská patrola. V téměř dokonalých čtvercových blocích bylo město také protkáno sítí kanálů, umožňujících pohodlný a rychlý způsob přepravy. Přes ně se klenuly malé dřevěné mosty, přes které každou chvíli přejížděly pozlacené kočáry, tažené koňským spřežením a jejichž pasažéři byli většinou tak bohatí, že se odívali pouze do hedvábí a na každém prstě nosili alespoň jeden prsten. Ti všichni dnes provolávali její jméno. Její hvězda stoupala, o tom nebylo pochyb.

      Slavnostní nálada byla ještě lepší, protože se tento den náhodou konal zároveň i festival jménem Den světel, kdy se lidé klaněli čtrnácti ochranným božstvům. Volusia, jakožto vládkyně města, byla samozřejmě tou osobou, kdo měl oslavy zahájit a právě proto se teď plavila vstříc dvěma ohromným pochodním, hořícím plamenem tak jasným, že samy připomínaly malá slunce. Byly připraveny zapálit Velkou fontánu.

      Lidé její loď sledovali podél pobřeží. Věděla, že za ní půjdou celou cestu, až se konečně všichni dostanou do středu šesti městských okruhů, kde ona sama vystoupí z lodi a započne obřady. To bude začátek bujarých oslav, které se poté rozproudí všude po městě. Pro celé město i jeho obyvatele to byl velký svátek a čas modlit se ke čtrnácti ochranným bohům, o kterých se říkalo, že žijí kolem jejich města a střeží jeho čtrnáct bran proti všem nechtěným narušitelům. Její lid se k těmto božstvům modlil neustále, ale dnešního dne nabývalo vše ještě mnohem významnějšího rázu.

      Tento rok budou však její lidé postaveni před překvapení, neboť Volusia přidala patnácté božstvo. Stalo se to vůbec poprvé v historii od založení města. Tím božstvem byla ona sama. Nechala uprostřed kruhů postavit vznešenou zlatou sochu sebe sama. Tento den bude prohlášen jako den Volusie a uctívání jejího božství. Jakmile ji její lid poprvé spatří, bude jim všem jasné, že Volusia je mnohem více než byla její matka, více než pouhá vládkyně a více než obyčejný člověk. Byla bohyní, která si zasluhuje být uctívána každý den. Budou se k ní modlit a klanět se před ní, stejně jako před ostatními bohy – anebo za to budou cedit krev.

      Usmála se sama pro sebe. Veslice se blížila k městskému centru. Nemohla se dočkat, až uvidí jejich tváře a především až ji začnou uctívat stejně jako zbylých čtrnáct. Zatím nebudou vědět, že jednoho dne ty ostatní nechá zničit a jediné božstvo, které zůstane, bude to její.

      Ohlédla se a spatřila zdánlivě nekonečný průvod menších veslic, který ji následoval. Byly naložené býky, kozami i berany, které se stanou obětinami pro bohy. A největší a nejkrásnější zvíře zabije před svou vlastní sochou.

      Její loď konečně dorazila do hlavního kanálu, vedoucího k sedmi kruhům, z nichž každý byl širší než ten předchozí a uvnitř nich, vodou oddělená od zbytku města, byla velká pozlacená náměstí. Pomalu proplouvali kruhy, blížili se do středu a míjeli sochy čtrnácti bohů. Její srdce tlouklo vzrušením. Každý z bohů se nad nimi tyčil jako kolos a zářil na slunci zlatem. Žádný z nich nebyl nižší než deset metrů. Uprostřed toho všeho bylo další náměstí, jež bylo odjakživa prázdné, aby se na něm mohly konat oběti a všemožná náboženská shromáždění a rituály. Teď však v jeho středu stál zlatý piedestal a na něm dvacet metrů vysoká socha, překrytá ohromnou plachtou z bílého hedvábí. Volusia se usmála. Zatím byla jediná, kdo věděl, co je pod plachtou ukryto.

      Nadešel čas vystoupit. Zástup služebníků se mohl přetrhnout, aby jí pomohl dolů na nejvnitřnější kruhové náměstí. Záhy připlula další loď, ze které byl vyložen ten největší býk, jakého kdy spatřila. Bylo zapotřebí dvanácti mužů, aby jej udrželi na uzdě. Každý z nich svíral v rukou pevně lano a s vypětím všech sil tu obludu postrkoval potřebným směrem.