Pochod Králů . Морган Райс

co vidí, není jenom opilecký přelud. Nejdřív si byl jistý, že je to jenom stín, který vytvořila mihotající se záře pochodně.

      O vteřinu později byla ale postava o několik kroků blíže a začínala se k posteli přibližovat s narůstající rychlostí. MacGil se pokusil v matném světle pochodní znovu nabýt vlády nad svými smysly, instinktivně se posadil a podle zvyku starého válečníka, kterým byl, jeho ruka okamžitě sjela k pasu, kde chtěla najít meč nebo alespoň dýku. Jenže král byl svlečený a neměl u sebe žádné zbraně. Neozbrojený tak seděl na své posteli.

      Postava se teď pohybovala rychle, jako had blížící se za noci k vyhlédnuté oběti. Když byla dostatečně blízko, posadil se MacGil ještě více zpříma a podíval se muži do tváře. Místnost se s ním stále ještě točila a jeho opilost mu zamezovala, aby dokázal rychle uvažovat, ale na kratičký okamžik by přísahal, že pod kápí zahlédl obličej svého syna.

      Gareth?

      MacGilovo srdce zalila náhlá panika, když horečně přemýšlel, co by tu princ mohl chtít takhle v noci a neohlášený.

      „Můj synu?“ vykřikl král.

      Na to MacGil pohlédl muži do očí a uviděl v nich vše, co potřeboval vědět. Okamžitě se začal hrabat ven z postele.

      Jenže postava se pohybovala příliš rychle. Jako šipka se vrhla do akce a než mohl MacGil byť jenom zvednout ruku na obranu, vzduch proťala čepel odrážející světlo pochodní, kovovým svistem prořízla ticho a zabodla se králi do hrudi.

      MacGil vykvikl výkřikem plným úzkosti a sám byl překvapen zvukem vlastního hlasu. Slýchal takové výkřiky už mnohokrát předtím. Vždy, když byl některý z jeho válečníků smrtelně zraněn.

      MacGil pocítil chladnou čepel, která pronikla mezi jeho žebry, rozřízla svaly, prolila krev a pokračovala hlouběji a hlouběji se stupňující se bolestí, o které by si nikdy předtím nedokázal představit, že může být tak strašlivá. Měl pocit, že se dýka snad nikdy nezastaví. Těžce zalapal po dechu. V krku a ústech okamžitě pocítil chuť vlastní krve. Dýchat bylo náhle nepředstavitelně těžké. Donutil se vzhlédnout a podívat se do tváře, ukryté pod kápí. To, co uviděl, jej překvapilo: mýlil se. Nebyl to jeho syn. Jeho vrahem byl někdo jiný. Někdo, koho ale rovněž znal. Nedokázal si vybavit o koho se jedná, ale rozhodně to byl někdo z jeho okolí. Někdo, kdo vypadal jako jeho syn.

      Jeho myšlenky zachvátil chaos, když se snažil k té tváři přiřadit jméno.

      Jak nad tím ten muž stál, MacGilovi se nějakým způsobem podařilo zvednout ruku a zatlačit ji proti jeho rameni, ve snaze jeho počínání zastavit. Pocítil zapomenutou sílu bojovníka, sílu, kterou si předávala jeho královská linie od pradávna. Sílu, která jej opravňovala zvát se králem, jenž se za žádnou nikdy nehodlal vzdát. Vší silou se vrahovi vzepřel a jedním býčím odstrčením jej poslal od sebe pryč.

      Ten muž byl křehčí než si MacGil myslel. S překvapeným výkřikem se zapotácel stranou. MacGilovi se podařilo s vypětím všech sil vstát, uchopit rukojeť vražedné zbraně a vytáhnout ji z rány.

      Potom ji odhodil do vzdáleného rohu místnosti, kde s kovovým zařinčením přistála, načež ještě pokračovala kus po podlaze a vstříc protější zdi s krbem.

      Muž, jehož kápě spadla z obličeje na ramena znovu nabyl ztracenou rovnováhu a vyděšeně na krále zíral. MacGil se vydal směrem k němu. Černý se otočil a rozběhl napříč místností. Pouze v místě, kde ležela dýka se na krátký okamžik zastavil, aby ji znovu zvedl ze země a nejspíše zastrčil zpátky do pochvy. Potom utekl.

      MacGil jej chtěl pronásledovat, ale útočník byl příliš rychlý. Krále náhle zaplavila vlna nesnesitelné bolesti, která probodávala jeho hruď. Cítil, že ztrácí síly.

      Stál osamocený uprostřed místnosti a díval se na krev, která se řinula ven z jeho těla a kapala do jeho dlaní. Padl na kolena.

      Najednou měl pocit, že je jeho tělo hrozně studené. Pokusil se zavolat o pomoc.

      „Stráže,“ ozval se malátný hlas.

      Potom se zhluboka nadechl s vypětím posledních sil dodal svému hlasu jeho dřívější sílu. Hlasu, který patřil skutečnému králi.

      „STRÁŽE!“ zakřičel.

      Ze vzdálené chodby uslyšel pomalu se přibližující kroky. Slyšel, jak se někde v dálce otevírají dveře a cítil, že se k němu blíží lidé. Jenže místnost se znovu divoce roztočila a tentokrát už to nebylo jenom kvůli pití.

      Poslední věc, kterou spatřil, byla studená kamenná podlaha, která se závratnou rychlostí řítila proti jeho tváři.

      KAPITOLA DRUHÁ

      Thor uchopil klepadlo těžkých dřevěných dveří a zatáhl za něj vší silou, kterou měl. Dveře se pomalu a s vrzáním otevřely a odhalily vstup do královské komnaty. Vstoupil dovnitř a pocítil husí kůži okamžitě poté, co překročil práh. Jasně cítil nějakou nečistou sílu, která ležela v místnosti jako chuchvalec hutné mlhy.

      Postoupil hlouběji do místnosti a za zvuků praskajících pochodní vykročil k tělu, které leželo bezvládně na podlaze. Okamžitě vycítil, že se jedná o krále, že ten byl zavražděn – že jej Thor nedokázal dostatečně a včas varovat. Napadlo ho, kde v tu chvíli asi byli strážní nebo kdokoliv jiný, kdo by mohl pomoci.

      Thorova kolena se rozechvěla, když učinil posledních několik kroků k tělu, poklekl, uchopil krále za rameno a otočil jej.

      MacGil, jeho bývalý král, teď před ním ležel s očima široce otevřenýma, mrtev. V jeho hrudi byla zabodnuta zdobená dýka.

      Thor se rozhlédl a všiml si, že opodál stojí jeden z králových sluhů. Držel velký, drahokamy ozdobený pohár, který Thor viděl předtím na hostině. Pohár byl celý z ryzího zlata a byl pokrytý řadami rubínů a safírů. S pohledem upřeným do Thorových očí sluha přistoupil blíže a vylil obsah poháru na královu hruď. Víno se od krále odráželo do všech stran a pokropilo i Thorovu tvář.

      Záhy na to Thor uslyšel zahvízdnutí a uviděl svou sokolici, Estopheles, která přistála na králově hrudi a olizovala víno z jeho tváře.

      Potom Thor uslyšel další zvuk a poznal, že je to Argon. Stál nad ním a strnule se díval dolů. V jedné ruce držel zářivou královskou korunu a v té druhé svou hůl.

      Argon obešel mrtvého a posadil korunu pevně na Thorovu hlavu. Ta se vlastní vahou pomalu posunula do perfektní pozice a nakonec pohodlně objala Thorovy spánky. Chlapec se na Argona tázavě podíval.

      „Teď jsi králem ty,“ pronesl Argon.

      Thor zamrkal a když znovu otevřel oči, stáli před ním všichni členové Legie i bratrstva Stříbrných. Byly tam stovky mužů a chlapců, které se nějak vtěsnaly do té nepříliš rozměrné komnaty a teď se na něj všichni dívali. A potom, jako jeden muž, poklekli a uklonili se tak hluboko, že se téměř dotýkali tvářemi podlahy.

      „Náš král,“ ozval se sbor hlasů.

      Vtom se Thor probudil. Vzpřímeně seděl, ztěžka dýchal a rozhlížel se kolem sebe. Byla tam tma, vlhko a jemu po chvíli došlo, že sedí na kamenné podlaze a zády se opírá o kamennou zeď. Zamžoural do temnoty a uviděl železné mříže, za nimiž poblikávala pochodeň. Potom si vzpomněl.