Panování Oceli . Морган Райс

KAPITOLA DVACÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ

       KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ ŠESTÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

       KAPITOLA DVACÁTÁ DEVÁTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ PRVNÍ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ DRUHÁ

       KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ

      “Je kraj, kde kdysi rodila se hojnost – ale to všechno zašlo ohněm. Safíry se ukrývaly v jeho skalách a po zemi ležel rozeset zlatý prach.”

      “Kůň se strachu směje, ničeho se nebojí; před mečem nechce byť jen o krok ustoupit. Chvěje se vzrušením, hltá dálky, když zazní polnice, nic ho nezdrží. Při každém zatroubení řehtá: Íhá! Pach bitvy z dálky ucítí…”

      --Kniha Jobova

      KAPITOLA PRVNÍ

      Reece ztuhnul v šoku. V ruce třímal dýku, jež byla až po jílec zabořena do Tirovy hrudi. Celý jeho svět se najednou malátně roztočil a všechno se stékalo do jedné rozmazané šmouhy. Právě zabil svého nejhoršího nepřítele a muže zodpovědného za Selesinu smrt. Pocítil mocnou vlnu uspokojení. Jeho pomsta byla dokonána a konečně alespoň něco na celé té tragédii dopadlo dobře.

      To byl však jediný kladný pocit, který v tom okamžiku pociťoval. Místnost byla plná Tirových mužů a bylo jasné, že to, co musí následovat, je Reecova smrt. Všichni zatím bez hnutí a v šoku celou akci sledovali. Už brzy však vybuchnou ve spravedlivém hněvu a zadupou jej do země. Reece se vnitřně připravil na konec své válečnické cesty. Neměl výčitky. Alespoň se mu podařilo toho muže zabít. Ten blázen si myslel, že se mu Reece přišel snad opravdu omluvit.

      Bylo jasné, že z této situace nemůže uniknout. Bylo jich v té místnosti příliš mnoho a jediní, kdo se za něj nejspíše postaví, byli pouze Srog s Matusem. Srog byl zraněný, svázaný silnými lany a Matus stál vedle něj pod přísným dohledem Tirových loajálních vojáků. Proti rozzuřeným hornoostrovanům mu ti dva nijak nepomohou.

      Řekl si, že než jej zabijí, vylepší svou pomstu alespoň tím, že s sebou vezme co nejvíc z nich. Bez váhání vytrhl dýku z Tirovy hrudi, v piruetě se otočil a na konci toho pohybu hladce podřízl hrdlo poblíž stojícímu generálovi. Otočka mu dodala spoustu setrvačné energie, a tak se ještě v prodloužení pohybu dostal k druhému vysokému důstojníkovi. Tomu vrazil čepel do srdce. Ani jeden se nezmohl na reakci.

      Teprve teď se ostatní začali probouzet. Reece však také nelenil. Bleskurychle tasil meče svých posledních obětí a vyrazil do útoku. Než ostatní vůbec stačili vytáhnout zbraně, poslal už čtyři z nich k zemi.

      Stovky vojáků se konečně vrhly do akce. Obořily se na Reece ze všech stran. Ten musel okamžitě povolat do akce všechno, čemu se během svého tréninku v Legii naučil. Častokrát se již ocitl v situacích, kdy musel bojovat s velkou početní přesilou a teď to nebylo o mnoho jiné. Pozvedl oba meče. Neměl na sobě zbroj jako ostatní, což kromě značné nevýhody představovalo zároveň mnohem větší volnost v pohybu. Byl lehčí, rychlejší, rozzuřený do běla a navíc zahnaný do kouta.

      Držel se statečně. Jeho pohyby byly rychlejší než kteréhokoliv z protivníků. Zkušenosti ze všech těch cvičných soubojů s Thorem, nejlepším bojovníkem, jakého kdy poznal, mu teď dobře sloužily. Srážel k zemi jednoho za druhým. Potkávající se meče přitom zvonily a chvíli co chvíli se při obzvláště silných úderech rozletovaly do okolí spršky jisker. Otáčel se a bojoval do všech stran najednou a než mu paže ztěžkly, srazil k zemi už dobrý tucet nepřátel.

      Jenže se k němu hrnuli stále další a další. Bylo jich příliš mnoho. Za každých šest, které poslal k zemi, se v jeho blízkosti objevilo nových dvanáct. Dav kolem něj brzy tak zhoustnul, že už ani neměl kam ustupovat. Už teď ztěžka oddychoval a netrvalo dlouho a cizí čepel proťala kůži na jeho paži. S jeho výkřikem se objevila i krev. Otočil se a bodnul útočníka pod žebra, ale škoda už byla napáchána. Byl zraněný a nepřátel přitom stále přibývalo. Bylo jasné, že už se dlouho neudrží.

      Alespoň, uvědomil si, se mu podařilo odejít tou nejčestnější cestou.

      “REECI!” prořízl okolní lomoz najednou výkřik.

      Byl to ženský hlas.

      Trhl sebou, když poznal o koho se jedná. Byl to hlas jediné ženy na světě, který by jej upoutal i uprostřed zuřící bouře. Dokonce i teď, těsně před jeho konečným pádem:

      Stara.

      Zvedl hlavu a spatřil ji jak stojí na vrcholu dřevěné tribuny, která po stranách obkružovala místnost. Stála vysoko nad nimi a ve tváři se jí zračil výraz nejvyššího zděšení. Na krku se jí při křiku jasně rýsovaly žíly. Všiml si také, že v rukou držela luk a šípy. Zacílila někam na druhou stranu místnosti.

      Sledoval ten směr a zjistil na co Stara míří. Bylo to dlouhé, tlusté lano, které drželo obrovský železný lustr. Měl v průměru dobrých patnáct metrů a visel na železném háku přímo nad nimi. Jeho jednotlivá ramena byla tlustá jako mladé stromky a na každém se plápolalo několik stovek svící.

      Uvědomil si, co se Stara chystá provést. Pokud se trefí, lustr se zřítí dolů a rozdrtí všechny, kteří se včas neschovají do bezpečí. Další myšlenka patřila tomu, že on stojí přímo pod středem lustru.

      Stara na něj křičela proto, aby odtamtud co nejrychleji vypadl.

      Zachvátila ho panika. Otočil se, rozvířil meče a zběsile se vrhnul do davu útočníků. Za žádnou cenu nesměl zůstat tady, až to bude padat. Kopal kolem sebe, rozdával údery loktem i hlavou a byl by i kousal, kdyby mu to mělo nějak pomoci na cestě odsud. Z dětství si pamatoval, jak skvělá vždy Stara se svým lukem byla. Bylo jisté, že se trefí. I když si tímto úprkem odkryl vlastní záda, ani na vteřinu neváhal, že Stara muže, kteří jej pronásledují, doslova smete.

      O vteřinu později se ozvalo zadrnčení tětivy a vzduch prořízl zvuk letícího šípu. Záhy se lano utrhlo a gigantický železný lustr byl najednou v pohybu. Ozvalo se strašlivé zařinčení, jež roztřáslo celou místností. Rána byla tak silná, že Reece ztratil pevnou oporu pod nohama. Za zády pocítil závah větru, jak jej lustr jenom