Moře Štítů . Морган Райс

zvláštního, něco bylo i na jejím způsobu držení těla – hrdém a vznešeném. Jako by na něj skrz ni hleděla vlčice. Bylo to fascinující.

      Když byli děti, věděli, že vztah mezi bratrancem a sestřenicí byl zakázán. Nikdy se ale nezdálo, že by je to příliš trápilo. Něco mezi nimi bylo, něco silného, až příliš silného, co je vzájemně přitahovalo. Navzdory všemu, co si o tom mohl myslet svět. Jako děti si spolu hrávali, okamžitě se stali nejlepšími přáteli. Vzájemně si dávali přednost před ostatními příbuznými dětmi a přáteli. Když Reece navštívil Horní ostrovy, nakonec trávil každý bdělý moment v její přítomnosti. A i naopak, Stara vždy spěchala za ním, aby mu byla po boku. A když odplul, trávila dny na pobřeží a čekala, až se zase objeví jeho loď.

      Nejdřív byli jen dobří přátelé. Ale postupem času, jak rostli, se jedné osudové hvězdnaté noci vše změnilo. I přes to, že to bylo zakázané, změnilo se jejich přátelství v něco silnějšího, většího než oni sami, a ani jeden z nich tomu nedokázal odolat.

      Když Reece opouštěl Ostrovy, snil jen o ní. Propadal se kvůli ní do depresí, stálo ho to několik měsíců probdělých nocí. Každou noc, když ulehl do postele, viděl před sebou obraz její tváře a přál si, aby jim oceán a zákony nebránily být spolu.

      Reece věděl, že ona to cítila stejně. Na křídlech celé armády sokolů k němu putovaly dopisy vyjadřující její lásku k němu. Odepisoval jí, ale nedokázal se vyjadřovat tak výmluvně jako ona.

      Den, kdy se dvě rodiny MacGilů rozešly, byl jedním z nejhorších dnů v Reecově životě. Byl to den, kdy zemřel Tirův nejstarší syn na otravu stejným jedem, kterým Tirus plánoval otrávit Reecova otce. I tak ale Tirus obviňoval krále MacGila. Rozpoutala se bouře a to byl den, kdy se Reecovo – i Stařino – srdce zlomilo. Jeho otec byl téměř všemocný, stejně tak i Stařin. Otcové jim oběma zakázali navzájem komunikovat, i s kýmkoli jiným z druhého tábora MacGilů. Už nikdy pak nebyl na Ostrovech a Reece probděl mnoho úzkostných nocí, kdy přemýšlel a snil o tom, jak by zase mohl Staru vidět. Z jejích dopisů věděl, že ona to cítí stejně.

      Jednoho dne ale dopisy přestaly chodit. Reece tušil, že je někdo nějakým způsobem zachytává, ale nikdy si tím nebyl jistý. Předpokládal, že ani jeho dopisy už k ní nejsou doručovány. Ani postupem času se přes to Reece nedokázal přenést. Musel ale přijmout bolestivé rozhodnutí a vypudit myšlenky na ni jak ze svého srdce, tak i z mysli. Její tvář se mu ale vybavovala v nejpodivnějších chvílích a on nikdy nepřestal přemýšlet nad tím, co se s ní nakonec stalo. Myslela na něj ještě? Vzala si někoho jiného?

      Když ji dnes uviděl, všechno se mu to vrátilo. Reece si uvědomil, jaký plamen mu stále hoří v srdci. Jako kdyby od ní nikdy neodešel. Byla teď starší a plnější verzí sama sebe, ale pokud to ještě vůbec bylo možné, byla teď mnohem krásnější. Stala se z ní žena. A její pohled byl ještě hypnotičtější, než býval dřív. V tom pohledu si Reece všiml lásky a těšilo ho, když zjistil, že k němu cítí stejnou lásku jako on k ní.

      Snažil se myslet na Selese. Dlužil jí to. Ale i když se hodně snažil, nešlo to.

      Reece kráčel se Starou kolem horského hřebenu, oba mlčeli a ani jeden z nich pořádně nevěděl, co říct. Kde jen začít plnit ten volný prostor všech ztracených let?

      „Slyšela jsem, že se máš brzy ženit,“ prolomila konečně Stara tíživé ticho.

      Reece ucítil v břiše nepříjemné bodnutí. Pomyšlení na sňatek se Selese ho vždy naplňovalo vzrušením a láskou. Ale teď, když mu ho Stara připomněla, připadal si zničený. Jako by ji zradil.

      „Je mi to líto,“ odpověděl Reece.

      Nevěděl, co jiného by měl říct. Chtěl říct: Nemiluji ji. Teď už vidím, že to byla všechno chyba. Chci všechno změnit. Chci si raději vzít tebe.

      On ale Selese miloval. Musel si to přiznat. Byl to jiný druh lásky. Možná ne tak intenzivní, jako láska, kterou cítil k Staře, ale byla to láska. Reece byl zmatený. Nevěděl, co má cítit a co si má myslet. Která láska byla silnější? Bylo vůbec možné takové srovnávání, když šlo o lásku? Když někoho milujete, milujete ho, ať už se děje cokoli. Jak by tedy mohla být jedna láska silnější?

      „Miluješ ji?“ zeptala se Stara.

      Reece se zhluboka nadechl. Cítil, že se stává obětí bouře citů. Netušil, jak má odpovědět. Ještě chvíli šli, Reece si uspořádal myšlenky, až konečně dokázal odpovědět.

      „Miluji,“ odpověděl zmučeně. „Nedokážu lhát.“

      Zastavil a poprvé sevřel Stařinu dlaň ve své.

      I ona zastavila a obrátila na něj pohled.

      „Ale miluji i tebe,“ dodal.

      Viděl, jak se jí oči plní nadějí.

      „Miluješ mě víc než ji?“ zeptala se měkce.

      Reece se musel zamyslet.

      „Miloval jsem tě celý svůj život,“ pronesl konečně. „Jsi tou jedinou tváří lásky, kterou jsem kdy poznal. Ty jsi pro mě to, co je láska. Miluji Selese. Ale s tebou… s tebou je to, jako kdybys byla mojí součástí. Jako moje vlastní já. Jako něco, bez čeho nemohu existovat.“

      Stara se usmála, sevřela mu ruku a pak pokračovali bok po boku v chůzi. Na tváři jí pohrával znatelný úsměv.

      „Ani nevíš, kolik nocí jsem strávila tím, že jsem na tebe vzpomínala,“ přiznala s pohledem upřeným do dálky. „Moje slova jsem předávala křídlům sokolů jen proto, aby je můj otec zase sebral. Po té bouři jsem se s tebou nedokázala spojit. Dokonce jsem se pokoušela jednou nebo dvakrát proklouznout na loď plující k pevnině, ale vždy mě chytili.“

      Reece ohromilo to, co slyšel. Neměl o tom ani ponětí. Vždy ho zajímalo, co si o něm Stara po tom všem myslí, co cítí. Když to teď slyšel, cítil k ní silnější pouto než kdy dřív. Teď už věděl, že i ona viděla věci stejně. Nikdy si nepřipadal tak bláznivě. Mezi nimi skutečně něco bylo.

      „A já nikdy nepřestal snít o tobě,“ odpověděl Reece.

      Konečně se dostali na úplný vrchol hřebene. Zastavili se a bok po boku se rozhlíželi po celých Horních ostrovech. Naskytla se jim vyhlídka do ohromné dálky, přes řetěz ostrovů a oceán. Na mlhu, která z ostrovů stoupala, a na vlny, které se pod nimi tříštily. Na Gwendolyniny stovky lodí seřazených na kamenitém pobřeží.

      Dlouho stáli v naprostém tichu, drželi se za ruce a vychutnávali si tu chvíli. Vychutnávali si vzájemnou společnost. Konečně, po všech těch letech a všech těch lidech i událostech, které se snažili je rozdělit.

      „Konečně jsme tu, spolu – a přesto je to ironicky ve chvíli, kdy máš jiné závazky. Za několik dní máš svatbu. Zdá se, že osud má vždy něco, co mezi nás postaví.“

      „Ale přesto jsem tu dnes s tebou,“ odpověděl Reece. „Možná nám osud chce říct něco jiného?“

      Pevně sevřela jeho dlaň a Reece sevřel její. Jak se rozhlíželi, Reecovi bušilo srdce. Cítil se zmatenější než kdy dřív. Bylo tohle vše předurčeno? Bylo mu předurčeno, aby se tu setkal se Starou, aby ji viděl ještě před svatbou. Aby mu zabránila udělat chybu a vzít si někoho jiného? Snažil se je snad osud po všech těch letech dát znovu dohromady?