Pokřik Cti . Морган Райс

Zdálo se, že jsou všechny něčím omámené. Erec záhy ve zvláštní vůni, vznášející se ve vzduchu, poznal opium. V místnosti bylo ještě několik dobře oblečených mužů, kteří se procházeli kolem, a tu a tam šťouchli špičkou boty do některé z dívek. Počínali si jako obchodníci, kteří přebírají nabízené zboží a rozhodují se, které kusy bude nejlépe odkoupit.

      Ve vzdáleném rohu místnosti seděl na jediné sametové židli muž, oblečený v sametové róbě. Po jeho boku byly přikovány dvě krasavice. Za ním stáli dva vysocí hromotluci se zjizvenými tvářemi. Oba byli vyšší a rozložitější než Erec a zdálo se, že se jenom třesou, aby mohli někoho ztrestat.

      Bylo jasné, o co tu kráčí. Tohle místo byl nevěstinec, spoutané dívky byly na prodej, zatímco ten muž v rohu byl majitel, ten samý, který koupil Alistair a nejspíše i všechny ostatní dívky kolem. Vlastně by tu Alistair mohla být i teď, uvědomil si.

      Okamžitě se pustil do akce. Rozběhl se k hloučkům dívek a prohlížel si jejich tváře jednu po druhé. Bylo jich tu několik desítek, některé omdlely a navíc tu bylo tak šero, že rozeznávání rysů tváře byla těžká a pomalá práce. Prohlížel pozorně jednu za druhou, řadu po řadě, když mu najednou na rameno dopadla velká a těžká ruka.

      „Už máš zaplaceno?“ ozval se hrubý hlas.

      Nad Erecem se tyčil vysoký muž a mračil se jak peklo samo.

      „Jestli se chceš dívat na holky, tak musíš zaplatit,“ zavrčel na něj hlubokým hlasem. „Taková tu máme pravidla.“

      Erec se na něj ušklíbl a měl co dělat, aby se ovládl. Nakonec se ale rozhodl, že to nebude třeba. Rychleji než by ten druhý stačil mrknout, vystřelila Erecova ruka vzhůru a udeřila jej hřbetem dlaně těsně pod ohryzek.

      Muž zalapal po dechu, vykulil oči, potom dokonce klesl na kolena a držel se za krk. Vzápětí se jeho spánek důvěrně seznámil s Erecovým loktem. Muž odpadl bezvládně stranou.

      Erec potom pokračoval ve svém pátrání a prohlížel si jednu tvář za druhou v zoufalé snaze najít Alistair, ale nikde ji neviděl. Nebyla tam.

      Jeho srdce divoce tlouklo zlostí, když se vydal rázným krokem ke staršímu muži, který seděl ve svém křesle v rohu a na všechno dohlížel.

      „Našel jsi některou, která se ti zalíbila?“ zeptal se muž. „Chceš podat nabídku?“

      „Hledám jednu ženu,“ začal Erec a snažil se, aby jeho hlas zněl klidně, „a to, co teď řeknu, nebudu opakovat. Je vysoká, má dlouhé blond vlasy a modrozelené oči. Jmenuje se Alistair. Byla odvezena ze Savarie ani ne před dvěma dny. Řekli mi, že byla zavlečena sem. Je to pravda?“

      Muž pomaloučku zakroutil hlavou a potutelně se šklebil.

      „Obávám se, že ten kus, který hledáš, byl už prodán,“ řekl muž. „Vskutku fajnový exemplář. Máš dobrý vkus. Vyber si jinou, dám ti slevu.“

      Erec se zamračil a opět cítil, že se jej zmocňuje neovladatelný vztek. Bylo to zvláštní, se sebeovládáním nikdy předtím problémy nemíval.

      „Kdo ji koupil?“ zavrčel.

      Muž se usmál.

      „Zdá se, že ses upnul na jednu konkrétní otrokyni.“

      „Ona není žádná otrokyně,“ zahřměl Erec. „Je to moje manželka.“

      Muž se na něj šokovaně podíval. Potom najednou zaklonil hlavu a vybuchl smíchy.

      „Tvoje manželka! To je pěkné. No, už není, můj příteli. Teď už je to hračka někoho jiného.“

      Mužova tvář potemněla a objevil se na ní ďábelský škleb, přičemž zároveň posunkem ukázal svým vyhazovačům, že se mají pustit do práce.

      „Zbavte mě toho otrapy,“ dodal.

      Obě gorily se daly do pohybu a rychlostí, která Ereca překvapila, se oba začali sápat po jeho zápěstích.

      Jenže ani oni docela dobře neodhadli s kým mají tu čest. Erec byl rychlejší než oni dva dohromady, ustoupil do strany, chytil za zápěstí bližšího z nich a prudce trhnul dozadu, takže se habán svalil jak široký tak dlouhý na záda. Téměř ve stejný moment dopadl Erecův loket na krk druhého muže. Hned nato učinil krok kupředu a hrubě nakopl prvního muže do obličeje, čímž jej vyřadil z další akce. Druhý muž, který se jenom stačil chytit v úžasu za krk, dostal následně přímý zásah Erecovým čelem do vlastního nosu a se zakrvácenou tváří se zhroutil vedle svého parťáka.

      Oba hromotluci leželi během dvou vteřin v bezvědomí na zemi. Erec je překročil a přiblížil se k jejich šéfovi, který se teď ve svém polstrovaném křesle třásl strachy.

      Hrubě jej chytil za prošedivělé vlasy, škubnul jimi a zároveň přiložil nůž na mužův krk.

      „Řekni mi kde je a já tě možná ušetřím,“ zařval mu do ucha.

      Muž se rozkoktal.

      „Povím ti to, ale plýtváš jenom svým časem,“ odpověděl. „Prodal jsem ji jeho lordstvu. Má svou vlastní jednotku rytířů a vlastní hrad. Je to velmi mocný muž. Jeho hrad nikdy nikdo nedobyl. Je velmi bohatý a má armádu žoldáků, kteří za něj bojují kdykoliv to potřebuje. Každou dívku, kterou si koupí, si už také ponechá. Nemáš nejmenší naději, že bys ji mohl osvobodit. Takže se raději vrať odkud jsi přišel. Ona je prostě pryč.“

      Erec přitiskl čepel na mužův krk tak silně, až se objevilo pár kapek krve. Muž vykvikl jako podsvinče.

      „Kde žije ten lord?“ zavrčel Erec netrpělivě.

      „Jeho hrad leží na západ od města. Dej se západní branou a pokračuj po cestě až na její konec. Hrad uvidíš už z dálky. Je to ale jenom ztráta času. Zaplatil za ni dobrou cenu – mnohem víc, než za kolik ve skutečnosti stála.“

      Erec toho měl dost. Bez váhání podřízl otrokářovi krk. Z rány se vyhrnula čerstvá krev a muž ochabl ve svém křesle.

      Podíval se na to bezvládné tělo, potom ještě na omráčené hromotluky a cítil bytostné znechucení celým tím místem. Nedokázal uvěřit, že vůbec mohlo existovat.

      Potom přešel místnost a začal přeřezávat provazy, které svazovaly dívky dohromady, a osvobozovat je. Mnohé vyskočily okamžitě na nohy a hrnuly se ke dveřím. Další je následovaly po chvilkovém zaváhání. Brzy celá místnost vybuchla akcí a každý se chtěl dostat ven nejrychleji, jak jen to bylo možné. Ty, které byly příliš omámené, aby mohly jít samy, byly podpírány ostatními.

      „Ať už jsi kdokoliv,“ řekla jedna z nich Erecovi, když se zastavila ve dveřích, „buď požehnáno tvé jméno. A kamkoliv se chystáš vyrazit, Bůh tě provázej.“

      Erec ocenil alespoň tu trochu vděčnosti a požehnání. Měl neblahé tušení, že tam, kam se chystal vypravit, bude potřebovat i takovou pomoc.

      KAPITOLA DESÁTÁ

      Malými okénky Illepriina domku se začalo pomalu vkrádat jasné světlo úsvitu. Našlo si cestu i na Gwenina víčka. Matná oranžová barva prvního slunce ji laskala a pomalu začala probouzet. V sousedství bylo v tuto hodinu ještě skoro úplné ticho. Gwen několikrát zamrkala,