Chladná . Блейк Пирс

vešel do baru Patom a ocitl se v něm obklopen hustým oparem cigaretového kouře. Světla byla tlumená a reproduktory vytrubovaly melodii heavy metalu, začínal pociťovat svou netrpělivost.

      Bylo tu příliš horko, příliš mnoho lidí. Trhl sebou, když se vedle něj rozezněl krátký jásot; otočil se a uviděl pět opilců hrajících šipky. Vedle nich se odehrávala živá kulečníková hra. Čím dřív se odtud dostane, tím lépe.

      Pár vteřin se rozhlížel po místnosti, než jeho oči spočinuly na mladé ženě sedící u baru.

      Měla roztomilý obličej a chlapecký účes. Byla jen trochu příliš dobře oblečená na lokál jako je tento.

      Ta bude stačit, pomyslel si muž.

      Přešel k baru, sedl si na židli vedle ní a usmál se.

      "Jak se jmenuješ?" zeptal se.

      Uvědomil si, že přes všechen ten rámus neslyší vlastního slova.

      Podívala se na něj, usmála se, ukázal na uši a zavrtěla hlavou.

      Opakoval svou otázku hlasitěji, přehnaně pohyboval rty.

      Naklonila se k němu. Téměř křičící, řekla, "Tilda. A ty?"

      "Michael," řekl ne příliš hlasitě.

      Samozřejmě, že to nebylo jeho pravé jméno, ale na tom nejspíš ani nezáleželo. Pochyboval, že ho slyšela. Zdálo se, že jí to je jedno.

      Podíval se na její drink, který byl téměř dopitý. Vypadal jako margarita. Ukázal na sklenici a řekl velmi hlasitě, "Ještě jednu?"

      Stále se usmívající žena jménem Tilda zavrtěla hlavou, že ne.

      Ale nechtěla se ho zbavit. Tím si byl jistý. Nastal čas pro odvážný krok?

      Sáhl po ubrousku a vytáhl z kapsy košile pero.

      Na ubrousek napsal ...

      Nechceš jít někam jinam?

      Podívala se na vzkaz. Její úsměv se rozšířil. Na okamžik zaváhala, ale cítil, že tu hledá vzrušení. A zdálo se, že je ráda, že jej našla.

      Potěšilo jej, když nakonec přikývla.

      Než odešli, vzal si zápalky se jménem baru.

      Později je bude potřebovat.

      Pomohl jí do kabátu a vyšli ven. Chladný jarní vzduch a náhlé ticho byli po hluku a horku udivující.

      "Páni," řekla, když vedle něj kráčela. "Málem jsem tam ohluchla."

      "Zdá se, že tam nechodíš moc často," řekl.

      "Ne," odpověděla.

      Nerozváděla to, ale byl si jistý, že to je poprvé, co v baru Patom byla.

      "Já taky ne," řekl. "To byl ale pajzl."

      "Můžeš to říct ještě jednou."

      "To byl ale pajzl," zopakoval.

      Oba se zasmáli.

      "Tamhle je moje auto," řekl a ukázal. "Kam bys chtěla jít?"

      Znovu zaváhala.

      Pak s rozpustilým zajiskřením v oku, řekla, "Překvap mě."

      Teď si byl jistý, že jeho dřívější odhad byl správný. Opravdu sem přišla hledat vzrušení.

      No, on taky.

      Otevřel dveře u spolujezdce a ona si nastoupila. Usedl za volant a rozjeli se.

      "Kam jedeme?" zeptala se.

      S úsměvem a mrknutím odpověděl, "Řekla jsi, abych tě překvapil."

      Zasmála se. Její smích zněl nervózně, ale radostně.

      "Nejspíš žiješ tady v Greybullu," řekl.

      "Narodila jsem se tu a vyrostla jsem tady," řekla. "Myslím, že jsem jsem tě nikdy předtím neviděl. Bydlíš někde blízko?"

      "Není to odtud daleko," řekl.

      Znovu se zasmála.

      "Co tě přivedlo do tohoto nudného městečka?"

      "Práce".

      Podívala se na něj se zvláštním výrazem. Ale dál už nic nezjišťovala. Zřejmě neměla velký zájem poznat ho. To jeho účelu skvěle vyhovovalo.

      Vjel na parkoviště zašlého motelu s názvem Maberly Inn. Zaparkoval před pokojem 34.

      "Už jsem si tento pokoj pronajal," řekl.

      Nic neodpověděla.

      Pak se po krátkém mlčení zeptal, "Je to v pořádku?"

      Trochu nervózně přikývla.

      Na pokoj odešli společně. Rozhlédla se. Místnost měla zatuchlý, nepříjemný zápach a stěny byly vyzdobeny ošklivými kresbami.

      Došla k posteli a rukou stiskla matraci, aby zkontrolovala její pevnost.

      Byla s tímto pokojem nespokojená?

      Nebyl si jistý.

      To gesto ho rozzlobilo – zuřivě naštvalo.

      Nevěděl proč, ale ztratil nervy.

      Normálně by nezaútočil, dokud by ji neměl nahou na posteli. Ale teď si nemohl pomoci.

      Jak se otočila, aby zamířila do koupelny, zablokoval jí cestu.

      Její oči se rozšířily zděšením.

      Než stačila zareagovat, odstrčil ji zpět na postel.

      Házela sebou, ale on byl mnohem silnější než ona.

      Pokusila se vykřiknout, ale než se jí to podařilo, popadl polštář a zatlačil jej na její tvář.

      Brzy věděl, že je po všem.

      KAPITOLA PRVNÍ

      Náhle se světla v přednáškovém sále rozsvítila a oči agentky Lucy Vargasové se od záře světel rozbolely.

      Studenti, kteří seděli kolem ní, si začali tiše šeptat. Lucyna mysl byla hluboce zabraná do cvičení – snažila si představit skutečnou vraždu z pohledu vraha – a bylo těžké vrátit se zpět.

      "OK, pojďme se bavit o tom, co jste viděli," řekla instruktorka.

      Instruktorkou nebyl nikdo jiný než Lucyna mentorka, zvláštní agentka Riley Paige.

      Lucy nebyla ve skutečnosti studentkou ve třídě, která byla určena pro kadety akademie FBI. Dnes byla jen přísedící, jak to čas od času dělávala. Stále ještě byla v ÚACH poměrně nová a zjistila, že Riley Paige je zdrojem neomezené inspirace a informací. Vítala každou příležitost učit se od ní – a také s ní pracovat.

      Agentka Paige předala studentům podrobnosti o případu vraždy, který zůstal před pětadvaceti lety nedořešený. Tři mladé ženy byly zabity ve střední Virginii. Vrah byl přezdíván "Zápalkový vrah", protože u těl obětí zanechával krabičku zápalek. Krabičky zápalek pocházely z barů poblíž Richmondu. Zanechával také ubrousky s potiskem názvů motelů, kde ženy zabil. I tak ale vyšetřování těchto lokalit nevnášelo do případu žádné zlomové informace.

      Agentka Paige nabádala studenty, aby využili svou představivost a znovu vytvořili jednu z vražd.

      "Popusťte uzdu své fantazii,"