Opuštěná . Блейк Пирс

"Ještě pár minut."

      "Dobře, pospěš si. Musíme odejít za pět minut."

      "OK".

      Tiffany se ve skutečnosti oblékla již před několika minutami, hned poté, co dole s matkou a otcem posnídala vynikající vafle. Ale nebyla ještě připravena nikam vyrazit. Výborně se bavila při sledování zábavných videí zvířat na svém mobilu.

      Zatím shlédla pekiňáka na skateboardu, buldoka, lezoucího vzhůru po žebříku, kočku, která se snažila hrát na kytaru, velkého psa, který si honil ocas, kdykoli někdo zpíval "Lasička dělá kuk" a stovky splašených zajíčků.

      Právě teď sledovala video, které ji skutečně pobavilo. Veverka se neustále pokoušela dostat se do krmítka pro ptáky, které mělo odolat veverčím útokům. Jakkoli se snažila ke krmítku přiblížit, vždy se roztočilo a veverka odlétla. Ale veverka byla odhodlaná se nevzdat.

      Videu se chichotala, dokud její matka znovu nezavolala.

      "Tiffany! Půjde tvá sestra s námi?"

      "Myslím, že ne, mami."

      "No, tak se jí zeptej, prosím."

      Tiffany si povzdechla. Měla chuť zakřičet ...

      "Zeptej se jí sama."

      Místo toho na ni zavolala, "OK".

      Devatenáctiletá sestra Tiffany, Lois, nepřišla na snídani. Tiffany si byla docela jistá, že nemá v úmyslu jít do kostela. Včera Tiffany řekla, že tam jít nechce.

      Lois se v rodinných záležitostech angažovala méně od chvíle, kdy začala na podzim chodit do školy. Domů dojížděla většinu víkendů a svátků a když měla volno, ale buď obě trávily čas o samotě nebo šly ven s přáteli a téměř vždy spaly do pozdního dopoledne.

      Tiffany jí to nevyčítala.

      Život v domácnosti Penningtonů dokázal teenagera unudit k smrti. A církev Tiffany nudila ze všeho nejvíc.

      S povzdechem zastavila video a vyšla na chodbu. Ložnice Lois byla nahoře - byl to luxusní pokoj, který zabíral téměř celé podkroví. Měla tam nahoře dokonce i svou vlastní koupelnu a obrovský šatník. Tiffany stále trčela v menší ložnici v druhém patře, ve které je co si pamatuje.

      Nepřipadalo jí to spravedlivé. Doufala, že ložnici své sestry zdědí, až sestra odejde na vysokou školu. Na co teď Lois potřebuje všechen ten prostor, když je doma jen o víkendech? Nemůžou si už konečně ložnice vyměnit?

      Stěžovala si na to často a nahlas, ale zdálo se, že to nikoho nezajímá.

      Stála na konci schodiště, které vedlo nahoru do podkroví a zavolala.

      "Hej, Lois! Jdeš s námi?"

      Nedostala žádnou odpověď. Obrátila oči v sloup. To se dělo vždy, když musela Lois kvůli něčemu popohnat.

      Vystoupala po schodech nahoru a zaklepala na dveře pokoje své sestry.

      "Hej, Lois," vykřikla znovu. "Jdeme do kostela. Už jdeš?"

      Opět nedostala žádnou odpověď.

      Tiffany netrpělivě zašoupala nohama, pak znovu zaklepala.

      "Jsi vzhůru?" zeptala se.

      Stále nepřišla žádná odpověď.

      Tiffany nahlas zasténala. Lois možná spí nebo poslouchá hudbu přes sluchátka. Pravděpodobnější je ale, že ji prostě ignoruje.

      "OK," vykřikla. "Řeknu mámě, že nejdeš."

      Jak Tiffany zamířila zpátky dolů po schodech, začala mít nepatrné obavy. Lois byla během své poslední návštěvy trochu smutná – neměla depresi, ale nebyla tak veselá jako obvykle. Řekla Tiffany, že vysoká škola je těžší, než očekávala a že ten tlak začala pociťovat.

      Dole pod schody stál v chodbě otec a netrpělivě se díval na hodinky. Vypadalo to, že je připraven k odchodu, teple oděný do kabátu, s kožešinovou čepicí, šálou a rukavicemi. Mamka si oblékala kabát.

      "Tak jde Lois?" Zeptal se otec.

      "Říká, že ne," řekla Tiffany a trochu zalhala. Táta by se zlobil, kdyby Tiffany řekla, že Lois nereagovala ani na zaklepání na dveře.

      "No, nepřekvapuje mě to," řekla matka a nasadila si rukavice. "Slyšela jsem včera pozdě v noci její auto. Nejsem si jistá, kolik bylo hodin."

      Tiffany pocítila další záchvěv závisti při zmínce o autě její sestry. Lois měla teď tolik svobody, když byla na vysoké škole! Nejlepší ze všeho bylo, že se nikdo nestaral o to, v kolik se v noci vracela domů. Tiffany ji včera v noci ani neslyšela přijít.

      Nejspíš jsem tvrdě spala, pomyslela si.

      Jak si Tiffany začala oblékat kabát, otec zabručel, "Vám dvěma to trvá celou věčnost. Přijdeme pozdě na bohoslužbu."

      "Budeme tam včas," řekla klidně a matka.

      "Půjdu ven nastartovat auto," řekl otec.

      Otevřel dveře a vyšel ven. Tiffany a její matka se rychle zachumlaly a šly za ním.

      Chladný vzduch Tiffany tvrdě udeřil. Na zemi byl ještě sníh, který spadl před pár dny. Přála si, aby byla stále ve své teplé posteli. Bylo příliš mizerně na to, aby se někam šlo.

      Najednou slyšela, jak její matka vyjekla.

      "Lestře, co to je?" Zavolala matka na otce.

      Tiffany viděla otce stát před otevřenými dveřmi garáže. Zíral do garáže, jeho oči a ústa byly dokořán. Vypadal ohromeně a zděšeně.

      "Co se děje?" Zavolala znovu matka.

      Otec se k ní otočil. Zdálo se, že má potíže cokoli vyslovit.

      Konečně vyhrkl, "Zavolej záchranku."

      "Proč?" Zeptala se matka.

      Otec to nevysvětlil. Zamířil do garáže. Matka se vrhla vpřed a když došla do otevřených dveří, vydala ze sebe výkřik, který Tiffany vyděsil a paralyzoval.

      Matka se vrhla do garáže.

      Tiffany se ještě dlouhou chvíli ani nepohnula.

      "Co se děje?" Zavolala Tiffany.

      Slyšela, jak matka celá uplakaná volá z garáže, "Jdi zpět dovnitř, Tiffany."

      "Proč?" Zakřičela Tiffany.

      Matka vyběhla z garáže. Popadla Tiffany za paži a snažila se ji otočit, aby šla zpátky do domu.

      "Nedívej se," řekla. "Vrať se dovnitř."

      Tiffany se matce vymanila a spěchala zpět do garáže.

      Chvíli jí trvalo, než vše pochopila. Byla tam zaparkovaná všechna tři auta. V zadním levém rohu táta neobratně zápasil se žebříkem.

      Něco tam viselo na laně, přivázaném k trámu.

      Byl to člověk.

      Byla to její sestra.

      KAPITOLA PRVNÍ

      Riley Paige se právě posadila k večeři, když její dcera řekla něco, co ji opravdu vylekalo.

      "Nejsme my dokonalá rodinka?"

      Riley se dívala na April, jejíž tvář zrudla rozpaky.

      "Páni,