EVIDENCE TRŽEB 2020 s komentářem změn. DonauMedia / NEWSLETTER - vydavatelství

zákonem č. 256/2019 Sb. reagovala především na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 26/16, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 8/2018 Sb., a zavedla zpět třetí a čtvrtou vlnu evidence. Upravila také některé praktické problémy vzniklé při uplatňování zákona. V následujícím textu přinášíme nejdůležitější souhrnné informace k novele podle jednotlivých tématických okruhů.

       Územní působnost evidence tržeb

       V zákoně o evidenci tržeb v předcházejícím znění nebyla upravena jeho územní působnost. V jeho § 3 bylo pouze stanoveno, že subjektem evidence tržeb je poplatník daně z příjmů fyzických osob nebo právnických osob (tedy jak daňový rezident České republiky, tak daňový nerezident) a předmětem evidence tržeb jsou evidované tržby poplatníka. Evidovaná tržba přitom musí zakládat rozhodný příjem definovaný v § 6 zákona o evidenci tržeb, tedy příjem ze samostatné činnosti, která je podnikáním (v případě poplatníků daně z příjmů fyzických osob) nebo z podnikání (v případě poplatníků daně z příjmů právnických osob), a to podle českého zákona o daních z příjmů. Z toho vyplývalo, že povinnosti evidence tržeb podléhaly všechny tržby, které poplatníkům zakládají rozhodný příjem bez ohledu na to, kde jsou uskutečněny. Povinnost evidovat tržby uskutečňované mimo území České republiky však není racionální z více důvodů. Byla tak zakládána nerovnost mezi poplatníky – daňovými rezidenty České republiky působícími v zahraničí, jejichž tržby uskutečňované v zahraničí jim zakládají příjem podle českého zákona o daních z příjmů a splňují tedy podmínky pro rozhodný příjem podle zákona o evidenci tržeb (viz dosavadní § 6 odst. 1) a jejich zahraničními konkurenty, neboť ti povinnost evidovat tržby uskutečněné mimo území České republiky podle českého zákona o evidenci tržeb zpravidla neměly (pokud by jim tyto tržby nezakládaly příjem podle českého zákona o daních z příjmů). Zároveň nebylo možné plnění evidenční povinnosti v zahraničí kontrolovat, neboť tuzemské orgány Finanční správy a Celní správy, nemohou vykonávat své pravomoci mimo území České republiky. Proto byla omezena územní působnost zákona o evidenci tržeb na území České republiky, tedy aby evidovanými tržbami byly pouze tržby uskutečněné na území České republiky. Tržby uskutečněné v zahraničí, a to jak daňovými rezidenty České republiky, tak daňovými nerezidenty, nebudou podléhat povinnosti evidence.

       Evidence bezhotovostních plateb

       Podle § 5 písm. b) zákona o evidenci tržeb ve znění před nálezem Ústavního soudu publikovaného pod č. 8/2018 Sb. splňovala formální náležitosti pro evidovanou platbu mimo jiné platba uskutečněná bezhotovostním převodem peněžních prostředků, k němuž dává příkaz plátce prostřednictvím příjemce, kterým je poplatník, který má tržbu evidovat. Tím se rozuměly zejména karetní transakce, ať už uskutečňované prostřednictvím debetní či kreditní karty, nebo prostřednictvím virtuální karty umístěné např. v mobilním telefonu. Nález Ústavního soudu toto ustanovení s účinností k 28. únoru 2018 zrušil, a to z důvodu, že tyto platby jsou snadno dohledatelné a správce daně si může podle § 57 odst. 3 daňového řádu od poskytovatele platebních služeb údaje o nich vyžádat. Tím byly z evidovaných tržeb vyloučeny tržby uskutečněné způsobem uvedeným ve zrušeném § 5 písm. b) zákona o evidenci tržeb. Písmena a) až d) v tomto paragrafu [včetně písmena b)] v původním znění se však ve spojení s písmenem e), které stanoví, že evidovanou tržbou je i platba, která je uskutečněna v jiné formě, která má charakter obdobný formám podle písmen a) až d), vztahovala také na platby pomocí elektronických peněženek, čipových karet, kupónů, voucherů a jiných obdobných instrumentů, v rámci kterých dochází nejdříve k jejich „nabití“ a následně k čerpání kreditu, který byl takto nabit. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu však nevyplývá, že Ústavní soud zamýšlel zrušit povinnost evidovat tržby i v těchto formách, a proto se i na tyto tržby po zrušení písmene b) evidenční povinnost vztahuje. I po zrušení písmene b) totiž jde stále o platby obdobné platbám podle písmen a), c) nebo d). Do písmena b) však z důvodů právní jistoty novela uvedla jako další formu platby, která splňuje formální náležitosti pro evidovanou tržbu, platbu prostřednictvím prostředků, které jsou určeny pouze k zaplacení zboží nebo služeb v prostorách využívaných vydavatelem prostředků nebo zboží nebo služeb úzce vymezenému okruhu dodavatelů anebo k zaplacení úzce vymezeného okruhu zboží nebo služeb.

       Daňové identifikační číslo

       Podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o evidenci tržeb je údajem o evidované tržbě zasílaným datovou zprávou daňové identifikační číslo poplatníka a podle § 19 odst. 2 písm. c) tohoto zákona je takovým údajem také daňové identifikační číslo poplatníka, který pověřil evidováním této tržby poplatníka, který tržbu eviduje. Podle § 20 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zákona o evidenci tržeb ve znění před nálezem Ústavního soudu byl poplatník povinen uvádět tato daňová identifikační čísla také na účtence, kterou vystavoval tomu, od koho evidovaná tržba plyne. Ústavní soud k 28. únoru 2018 ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) a odst. 2 zrušil z důvodu, že daňové identifikační číslo v některých případech (u fyzických osob) jako svou kmenovou část obsahuje rodné číslo poplatníka (tedy z důvodu ochrany osobních údajů). Daňové identifikační číslo se po datu účinnosti nálezu Ústavního soudu pouze zasílalo datovou zprávou správci daně s údaji o evidované tržbě a nebylo povinné toto číslo uvádět na vystavovaných účtenkách (nic to ovšem neměnilo na povinnosti uvádět daňové identifikační číslo např. na dokladech vystavovaných podle zákona o dani z přidané hodnoty). Aktuální novela stanoví, že povinnost uvádět na účtence daňové identifikační číslo se vztahuje pouze na případy, kdy toto číslo neobsahuje rodné číslo poplatníka. Povinnost uvádět daňové identifikační číslo tak bude nadále dopadat pouze na zahraniční fyzické osoby, kterým bylo přiděleno vlastní číslo plátce (nemají přiděleno rodné číslo), a na poplatníky daně z příjmů právnických osob.

       Náběh 3. a 4. fáze evidence tržeb

       Podle § 37 odst. 1 písm. b) a c) zákona o evidenci tržeb ve znění před nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 26/16 měly být tržby spadající do 3. fáze evidence tržeb evidovány od 1. března 2018 a tržby spadající do 4. fáze evidence tržeb od 1. června 2018. Ústavní soud zrušil k 28. únoru 2018 část ustanovení § 37 odst. 1 písm. b) a celé ustanovení § 37 odst. 1 písm. c). Prakticky tedy odložil náběh 3. a 4. fáze na neurčito, aby zabránil negativním vlivům plynoucím z nastoupení dalších fází v případě, že by povinnost uložená poplatníkům byla vzápětí zrušena, ať již na základě vyhodnocení dopadů regulace, nebo závěru o zbytečném zatížení poplatníků, popř. i samotného kontrolního systému. Novela stanoví, že tržby, které dosud nepodléhaly povinnosti evidence (obory zařazené do 3. a 4. fáze evidence tržeb), budou evidovány od 1. května 2020. Do první a druhé fáze byly zahrnuty tržby z činností NACE 55, 56, 45.1, 45.3, 45.4, 46 a 47. Do třetí a čtvrté fáze patří všechny ostatní obory.

       Režimy evidence tržeb

       Ustanovení § 18 zákona o evidenci tržeb upravuje samotný obsah a způsob plnění evidenční povinnosti. Jedná se o evidenci tržeb v běžném režimu, kdy nejpozději při uskutečnění evidované tržby je poplatník, který má tržbu evidovat, povinen zaslat správci daně datovou zprávou údaje o evidované tržbě a vystavit prostřednictvím pokladního zařízení účtenku tomu, od koho evidovaná