Klenot Pro Šlechtu . Морган Райс

hostina. Stejně tak jasné bylo, že není dost času na její přípravu. Právě proto se kolem okamžitě začali hemžit sloužící a horečnatě začali s přípravami. Zdálo se, že Lucas se Sophií jsou jedinými pevnými body ve zmatku kolem. Dokonce i jejich příbuzní se totiž vrhli do příprav.

      To je tu pořád takový zmatek? zeptal se Lucas, když kolem nich proběhl půltucet sloužících s velkými tácy.

      Myslím, že jen, když dorazí nový člen rodiny, odpověděla Sophia. Stála a přemýšlela, jestli se má zeptat na otázku, která jí vrtala hlavou.

      „Ať jde o cokoli, ptej se,“ vyzval ji Lucas. „Vím, že toho musí být hodně, co chceš vědět.“

      „Říkal jsi, že tě vychovali učitelé,“ pronesla Sophia. „Znamená to… jsou mí, naši, rodiče… oni nejsou v Hedvábných krajích?“

      Lucas zavrtěl hlavou. „Nebo alespoň ne tam, kde bych je mohl najít. A to jsem je hledal už nějakou dobu.“

      „Taky jsi je hledal? Tvoji učitelé ti neřekli, kde jsou?“ zeptala se Sophia. Povzdechla si. „Omlouvám se. Zním teď, jako bych neměla radost, že mám bratra. Ale mám radost. Jsem ráda, že tu jsi.“

      „Bylo by ale lepší, kdybychom byli všichni, že?“ hádal Lucas. „Chápu tě, Sophie. Mám teď dvě sestry, bratrance a sestřenice… ale přesto bych chtěl mít i rodiče.“

      „Nemyslím, že to je něco špatného,“ usmála se Sophia.

      „Možná je a možná není. Správce Ko tvrdí, že věci jsou takové, jaké jsou. A z touhy po něčem jiném pramení bolest. Abych pravdu řekl, většinou takhle mluvil, zatímco popíjel víno a nechával se masírovat vonnými oleji.“

      „Víš alespoň něco o tom, kde by naši rodiče mohli být?“ zeptala se Sophia.

      Lucas přikývl. „Nevím, kam odešli,“ řekl, „ale vím, jak je najít.“

      KAPITOLA DRUHÁ

      Kate otevřela oči ve chvíli, kdy světlo kolem ní začalo matnět. Snažila se vzpomenout si, kde je a co se stalo. Pamatovala si, že se snažila probojovat k Siobhanině fontáně. Vrazila meč do zářící koule, která ji vázala jako čarodějčinu učednici. Tohle pouto zničila. Zvítězila.

      Zdálo se, že teď je někde na volném prostranství. Haxin příbytek ani jeskyně, které ukrýval, nebyly nikde v dohledu. Okolí nevypadalo jako Ishjemme, nebo si ho alespoň Kate nevybavovala. Přesto by se louky a občasné stromové hájky mohly nacházet někde v jeho okolí. Nebo v to Kate alespoň doufala. Pokud by to tak nebylo, znamenalo by to, že ji magie přenesla někam, kde Kate v životě nebyla.

      I přes obavy, které v ní vzbuzovala představa pobytu na neznámém místě, se Kate poprvé po dlouhé době cítila skutečně volná. Dokázala to. Probojovala se přes překážky, které jí do cesty kladla Siobhan i její vlastní mysl a osvobodila se z čarodějčiny moci. Vedle toho se nutnost najít cestu zpátky do ishjemmského hradu jevila jako drobnost.

      Kate si náhodně zvolila směr a odhodlaně vyrazila.

      Zatímco šla, přemýšlela, co bude dělat s nově nabytou svobodou. Samozřejmě, že bude chránit Sophii. Nad tím ani nemusela přemýšlet. Pomůže jí s péčí o dítě, ať už to bude holčička nebo chlapec. Možná, že pošle zprávu Willovi a pozve ho k sobě, i když vzhledem k nadcházející válce to asi nebude snadné. Rozhodně najde své rodiče. Ano, to byl dobrý nápad. Sophia nebude vzhledem ke svému těhotenství moct cestovat po světě, takže se o to bude muset postarat Kate.

      „Nejdřív musím zjistit, kde jsem,“ připomněla si. Rozhlédla se, ale stále nikde neviděla nic povědomého. Všimla si ale ženy, která nedaleko pracovala na poli. Opírala se o hrábě a vyhrabávala plevel. Možná, že by jí mohla pomoct.

      „Zdravím!“ vykřikla Kate.

      Žena vzhlédla. Byla stará, tvář jí lemovaly vrásky způsobené množstvím prožitých útrap. Ozbrojená Kate jí nejspíš musela připadat jako zlodějka nebo lupička. I tak se ale usmála. Lidé v Ishjemme byli přátelští.

      „Taky tě zdravím,“ pronesla žena. „Prozradíš mi své jméno?“

      „Jmenuji se Kate.“ A protože měla pocit, že to nestačí, protože teď to o sobě mohla říkat, dodala: „Kate Danse, dcera Alfreda a Kristiny Danse.“

      „Dobré jméno,“ pokývala žena hlavou. „Co tě sem přivádí?“

      „Já… nevím,“ přiznala Kate. „Tak trochu jsem se ztratila. Doufala jsem, že mě nasměruješ.“

      „Samozřejmě,“ prohlásila žena. „Je mi ctí, že jsi svěřila svůj osud do mých rukou. To přece děláš, nebo ne?“

      To znělo poněkud zvláštně, ale Kate nevěděla, kde teď je. Možná, že tu lidé mluvili takhle divně.

      „Ano, asi ano,“ řekla. „Snažím se najít cestu zpět do Ishjemme.“

      „Samozřejmě,“ zopakovala žena. „Já znám cestu kamkoli. Přesto si myslím, že každá služba si zaslouží protislužbu.“ Potěžkala hrábě. „Pomalu mě opouštějí síly. Věnuješ mi svoji sílu, Kate?“

      Pokud by ji to dostalo zpátky do Ishjemme, prohrabala by Kate třeba tucet polí. Nemohlo to být o nic horší než úkoly, které dostávala v Domě nechtěných, ani těžší než práce v Thomasově kovárně.

      „Ano,“ souhlasila Kate a natáhla se po hrábích.

      Žena se zachechtala, o krok ustoupila a stáhla ze sebe plášť. Jak z ní plášť sklouzával, žena jako by se měnila. Náhle před Kate stála Siobhan. I okolí se změnilo a Kate náhle až moc dobře chápala, kde je.

      Stále ještě byla ve snu, rituál stále probíhal.

      Kate se vrhla kupředu. Věděla, že její jediná šance spočívá v tom, že Siobhan okamžitě zabije. Čarodějnice ale byla rychlejší. Zavířila pláštěm, který se nějakým způsobem změnil v bublinu energie, která Kate zadržela jako nějaká průhledná cela.

      „Tohle nemůžeš,“ vykřikla Kate. „Už nade mnou nemáš moc!“

      „Neměla jsem,“ pronesla Siobhan. „Ale svěřila jsi mi svůj osud, své jméno a svoji sílu. Tady, na tomto místě, má všechno svůj význam.“

      Kate udeřila pěstí do bubliny, ale ta její nápor vydržela.

      „Na tvém místě bych tu bublinu neničila, moje drahá Kate,“ usmála se Siobhan. „Jsi daleko od stříbrné stezky.“

      „Nemůžeš mě nutit, abych se znovu stala tvojí učednicí,“ obořila se na ni Kate. „Nemůžeš mě nutit, abych za tebe zabíjela.“

      „Ach, to už je dávno minulostí,“ řekla Siobhan. „Kdybych věděla, že mi způsobíš takové problémy, nikdy bych z tebe svoji učednici neudělala. Některé věci ale nedokážu předpovědět ani já.“

      „Když jsem tak problémová, proč mě nenecháš jít?“ zkusila to Kate. Už když to dořekla, bylo jí jasné, že si tím nijak nepomůže. Drzostí si mohla jedině přitížit.

      „Nechat tě jít?“ zeptala se Siobhan.