Vláda Královen . Морган Райс

Mnohokrát si vysloužil její respekt. Byl jedním z velmi mála lidí, kterým bylo dovoleno, aby byli neustále po jejím boku.

      Teď se na ni Aksan díval svým zvláštním pohledem hada s poďobanou tváří a čelem, ze kterého vystupovaly malé rohy.

      Volusia od něj meč přijala. Byla to dlouhá ceremoniální zbraň s čepelí dlouhou půl druhého metru. Pevně jej uchopila oběma rukama. Když se potom otočila k zástupům přihlížejících, zvedla meč vysoko nad hlavu a ťala po býkově šíji, všichni napjatě ztichli.

      Čepel byla tak ostrá a tenká, že hladce pronikla býčí kůží a pokračovala dál. Volusia pocítila vzrušení, když její tvář pokropila sprška horké krve. Ta najednou byla úplně všude a pokropila jí tělo i nohy. Bezhlavý býk se zapotácel a záhy padl u nohou její stále ještě zahalené sochy. Krev postříkala i spodní část bílého hedvábí. Lidé radostně jásali.

      „Skvělé znamení, má paní,“ naklonil se k ní Aksan.

      Započaly ceremonie. Všude kolem ní zněly trumpety, zatímco stovky zvířat byly vyháněny z lodí a hned vzápětí pobíjeny kněžími. Bude to dlouhý den plný zabíjení, orgií a pojídání obrovského množství jídla i pití - potom znovu příštího dne a pak ještě jednou. Volusia se k tomu všemu samozřejmě připojí. Zabere si nějaké muže a víno jenom pro sebe a potom jim podřízne krky jako obětem pro bohy. Už se těšila na den plný sadismu a brutality.

      Ale nejdřív musela ještě něco udělat.

      Dav se ztišil, když Volusia vystoupila na piedestal své vlastní sochy, otočila se a podívala se na lidi. Na druhé straně vystoupal nahoru Koolian, další z blízkých poradců. Byl to čaroděj oblečený do černého pláště s kápí, zpod které zářily dvě žlutozelené oči, a sem tam se dala zahlédnout zvrásněná tvář. Právě tato osoba výrazně napomohla v zosnování vraždy Volusiiny matky a byl to právě Koolianův nápad postavit sochu patnáctého božstva.

      Lidé na ni beze slova zírali. Úmyslně vyčkávala a prodlužovala celé představení.

      „Ctihodní občané Volusie!“ zahřměl potom její hlas. „Představuji vám sochu vašeho nejnovějšího a nejvyššího božstva!“

      Radostně potom trhla za plachtu a ta se hřmotně potácela k zemi. Dav zalapal po dechu.

      „Vaše nová bohyně a patnácté božstvo, bohyně Volusia!“ zahřměl Koolian.

      Dav udiveně zašuměl a prohlížel si obrovskou impozantní sochu. Zářila na slunci, byla dvakrát tak velká jak ostatní a byla její dokonalou podobiznou. Teď trochu nervózně čekala, jak nakonec lidé zareagují. Už to bylo několik staletí od chvíle, kdy někdo přidal nového boha a ona si stále ještě nebyla zcela jistá, zda pro tak ambiciózní podnik má v davu náležitou podporu. Nestačilo pouze, že ji milují. Potřebovala, aby ji začali skutečně uctívat.

      Ke své naprosté spokojenosti však sledovala, jak dav jako jeden muž padl na kolena a začal se směrem k soše klanět. Znovu a znovu.

      „Volusia, Volusia,“ recitovali nábožně mezi úklonami. „Volusia, Volusia.“

      Volusia rozpažila triumfálně ruce a užívala si okamžik. Právě se jí dostávalo tolik přízně, že by to jistě uspokojilo jakéhokoliv člověka, vládce a dokonce i boha.

      Ale pro ni stále ještě nebylo dost.

      *

      Volusia procházela obrovskou vstupní branou do svého hradu. Její mramorové sloupy byly desítky metrů vysoké a haly, do kterých vzápětí vstoupila, byly lemovány vnitřními zahradami. A také strážemi. Volusijští vojáci, rovní jako svíčky, každý třímající zlatem zdobené kopí byli doslova všudypřítomní. Procházela halami pomalu a zlaté podpatky jejích bot přitom zvonily o leštěnou mramorovou podlahu. Vedle ní kráčeli její čaroděj Koolian a zabiják Aksan. O několik kroků za nimi potom vrchní velitel její armády Soku.

      „Má paní, mohu s tebou jenom na vteřinku mluvit?“ řekl Soku. Snažil se s ní promluvit celý den, ale ona jej ignorovala. Jeho obavy a neustálá opatrnost ji k smrti nudily. Ona byla královnou svého času a sama se rozhodne, až přijde vhodný moment jej vyslechnout.

      I teď pokračovala v chůzi, dokud nedošla ke vchodu do další skvostné místnosti. Tato byla zdobena dlouhými řadami smaragdů. Vojáci se mohli přetrhnout ochotou, aby jí mohli otevřít dveře.

      Když vstoupila, všechen ten zpěv a ostatní zvuky probíhajících obřadů konečně polevily. Měla za sebou dlouhý den plný obětin, pití, jídla i všemožných dalších radostí a teď toužila už jenom po troše soukromí a odpočinku. Nabere nové síly a potom znovu vyrazí ven.

      Vstoupila do svých soukromých komnat. Panovalo tu přítmí, narušované jenom minimálním počtem pochodní. Ze všeho nejvíce místnost osvětloval zelený sloupec světla, táhnoucí se k podlaze od neuvěřitelně vysoko položeného stropu. Směřoval do středu místnosti, kde stál podstavec a na něm skvostná zbraň.

      Smaragdové kopí.

      Pomalu a opatrně se k němu přiblížila. Stálo na svém místě bez hnutí a už po staletí ukazovalo svou špičkou kolmo vzhůru. Smaragdy vykládaná násada i hrot, vytesaný z jednoho kusu obrovského stejného kamene, se blyštěly ve světle, ukazovaly nahoru k nebesům a vzývaly bohy. Pro její lid to byl odjakživa svatý předmět, který podle tradice držel celé město pohromadě. Volusia teď v úžasu stála před ním a prohlížela si jiskřičky, které kolem zbraně neustále poletovaly.

      „Má paní,“ řekl Soku tiše, ale jeho hlas se tu přesto rozlehl. „Mohu s tebou mluvit?“

      Volusia dlouhou dobu mlčky stála a zády k němu si prohlížela kopí. Obdivovala řemeslnou zručnost jeho tvůrce. I když zbraň vídala každičký den, kdy byla doma, stejně ji pořád fascinovala. Nakonec usoudila, že konečně nadešel čas si jej poslechnout.

      „Mluv tedy,“ řekla.

      „Má paní,“ začal, „zabila jsi vládce Impéria. Jistě se to již rozneslo. Jejich armády už určitě pochodují sem. Budou obrovské. Mnohem větší než jakým jsme schopni se ubránit. Musíme se připravit. Jaký je tvůj plán?“

      „Plán?“ zeptala se Volusia otráveně, aniž by se na něj podívala.

      „Jak chceš vyjednat mír?“ upřesnil. „Za jakých podmínek se chceš vzdát?“

      Teprve teď na něj pohlédla a byl to pohled plný ledu.

      „Žádný mír nebude,“ odpověděla. „Až do chvíle, kdy já přijmu jejich kapitulaci a slib věrnosti Volusii.“

      Vyděšeně na ni pohlédl.

      „Ale, má paní, vždyť nás početně převyšují sto ku jedné,“ namítl. „Nedokážeme se ubránit takovému množství.“

      Otočila se zpátky ke kopí a přistoupila blíže.

      „Má paní,“ nenechal se odradit. „Dosáhla jsi významného úspěchu ziskem trůnu tvé matky. Ona nebyla lidmi milována, ale ty jsi. Dokonce tě teď uctívají jako bohyni. Nikdo se neodváží s tebou mluvit zcela otevřeně, ale já to teď udělám. Jsi obklopená lidmi, kteří ti říkají to, co si přeješ slyšet. Lidmi, kteří se tě bojí. Ale já bych ti měl povědět pravdu o situaci, ve které se teď nacházíme. Impérium nás obklíčí a potom rozdrtí.