Aréna 3 . Морган Райс

následují pravidla. A ujišťuje se, že nikdo není příliš horlivý po pravomocích, střídáme se a rotujeme. Každý to musí dělat, dokonce i děti. Chci říct, že vy to nebudete muset dělat ještě nějakou dobu, protože se zotavujete, ale—”

      “Já chci,” řeknu náhle a přeruším ho.

      Myšlenka na to, že jen tak posedávám a nic nedělám, mě děsí. Jestli budu jen tak posedávat, moje mysl mě zase začne šálit. Budu mít vidiny Rose a Flo. Uvidím Logana. Nevím, jestli mé těžké srdce zvládne ho znovu vidět.

      “No jednou budeš—” začne Ryan.

      “Teď,” řeknu rozhodně. “Mohu jít s tebou na tvou směnu?”

      Ryan se na mě překvapeně podívá a já v jeho očích vidím zájem a respekt.

      “Zeptám se Generála Reece, jestli souhlasí s tím, abych s sebou někoho měl.”

      “Přidej ještě jednoho,” řekne Ben najednou.

      Podívám se na Bena a poprvé, co jsme sem přišli, se zdá být plně při smyslech.

      “Jsi si jistý, že to skutečně chceš?” Zeptám se ho.

      Tvrdě pokývá. “Jestli si ty myslíš, že jsi připravena na hlídku, pak já jsem určitě.”

      Ryan kývne, vypadá, že ho Ben ohromil stejně jako já. Ale nejsem si úplně jistá, že Benovi je dost dobře na to, aby šel. Vypadá vyčerpaně, jeho oči jsou ohraničené černými stíny a já si nemohu pomoci, ale mám dojem, že jenom chce jít také, protože mě nechce nechat o samotě s Ryanem.

      A potom mě napadne: do čeho jsem se to zapletla?

      KAPITOLA ČTVRTÁ

      Ryan vede mě a Bena přes celou tvrz Noix, směřujeme ke zbrojnímu skladu a jak kráčíme, cítím se poprvé po měsících nasycená. Žaludek mám téměř až nepříjemně ztěžklý. Je to dobrý pocit. Také je dobrý pocit jít na stráž, mít cíl a smysl a něco, co odpoutá mou pozornost. Myslím, že bych se bez toho zbláznila.

      Projdeme kolem mnoha lidí, všichni jakou tak čistí a dobře živení, jako Ryan; nikdo není zjizvený od radiace, nemá roztavenou kůži od nukleárního spadu. Nikomu nechybí končetiny nebo zuby nebo za sebou při chůzi netáhne deformovanou nohu. Tolik zdravě vypadajících lidí na jednou místě jsem viděla naposledy před válkou. Je to téměř zneklidňující.

      Ryan kráčí vedle mě, ale Ben se táhne několik kroků za námi. Nesporně panuje napjatá atmosféra, kterou se snažím ignorovat tím, že veškerou pozornost věnuji Jackovi, pitbullovi, který se drží pevně u mé nohy, jako bych já, a ne Ryan, byla jeho pán

      “Zalíbila ses mu,” řekne Ryan s potlačovaným smíchem.

      Benova hlava se okamžitě pohne. Zamračí se. nemohu si pomoci a přemýšlím, proč Ben trval na tom, že půjde s námi. Nechci, aby kolem mě kroužil jako temný bouřkový mrak, a házel mým směrem podezíravé pohledy. Jsme jeden tým a vždy jsme byli a nelíbí se mi, že ho takto vidím. Příliš mnoho mi to připomíná způsob, jakým se choval k Loganovi; žárlivý, chtěl ode mne víc, než jsem mu byla schopná dát.

      Alespoň se zdá, že Ryan si napětí nevšiml. Sebevědomě kráčí přes areál jako někdo, kdo nikdy nespatřil skutečnou smrt nebo destrukci. Ne jako Ben a já, jen naše kroky jakoby prozrazovaly naše minulá muka.

      “Tak tady,” řekne Ryan pyšně, když otevře ohromné ocelové dveře.

      Ve vzduchu se zvedne mračno krouživého prachu a zastře můj výhled. Když si sedne, poprvé spatřím poklady zbrojnice. Otevřou se mi ústa, když vstoupím dovnitř a prohlížím si pistole a ostřelovačské zbraně, automatické kuše a AK47. Jsem jako děcko v cukrárně.

      Jak si prohlížím stěny, něco mě zaujme. Brokovnice. Připomíná mi jednu historickou, kterou měl otec vystavenou za sklem doma. Jdu k ní a vezmu ji.

      “Jsi si jistá, že si tu věc chceš vzít?” Zeptá se Ryan, když v ruce testuji její váhu. “Pro tvou postavu by bylo lepší něco menšího.”

      V několika vteřinách brokovnici zavřu a nabiji předtím, než si ji přiložím k ramenu pro pozici k výstřelu. Pohyby provádím jako expert; díky otci zacházím s brokovnicí s lehkostí.

      “Myslím, že tahle mi sedne dobře,” řeknu.

      Ryanovy oči se rozšíří překvapením. Zdá se, že na něj zapůsobila má znalost zbraní a nemohu si pomoci a cítím, jak se dmu pýchou.

      Ben přimhouří oči a uchopí svou vlastní zbraň, pušku.

      “Takže jste oba již předtím zbraně používali?” Zeptá se Ryan.

      “Samozřejmě,” odpoví Ben trošku drsněji.

      Vzpomenu si, jak jsem se poprvé setkala s Benem, když jsme se hnali zamrzlou krajinou, pronásledovali jsme otrokáře, kteří unesli naše sourozence. Byl se zbraní marný a v jeden okamžik ji dokonce upustil.

      “Ben je spíš na luk a šípy,” řeknu, trošku se mu vysmívám, snažím se ho jemně přimět k zapojení se do konverzace.

      Ben se zamračí, zjevně mu ten vtip nesedl. Ben byl vždy přecitlivělý, ale je jasné, že je ještě citlivější, než obvykle. Připomínám si, abych si kolem něj dala více pozor. Nechci, aby si myslel, že se mu posmívám nebo že nechávám, aby na mě Ryan přenesl svůj bodrý přístup.

      “To není problém,” řekne Ryan. “Máme dost luků i šípů, jestli jim dáváš přednost.”

      “Tohle mi stačí,” odpoví Ben stroze.

      Ryan pokrčí rameny, znovu netečný k narůstajícímu napětí.

      Potom si všimnu vystavených nožů na zdi. Přejdu k nim a vidím, že to jsou stejné nože, jako měl můj otec, když jsem byla dítě, s do rukojetě vyraženými vojenskými znaky. Ovládne mě vlna nostalgie.

      Konečny prstů se dotknu chladného kovového ostří. “Mohu si vzít také tyto?”

      “Samozřejmě,” odpoví Ryan, náhle ke mně zezadu přistoupí. “Vezmi si co chceš.”

      Cítím, jak z jeho těla vyzařuje teplo, natáhnu se po noži, potěžkávám si ho v ruce. Mám pocit, jako by byl můj, jako by vždy patřil do mého sevření. Potom vyrazím pryč z Ryanova stínu a za chůze si uschovám nůž na boku. Naložím si zbraň na rameno a luk a šíp na záda.

      Ryan zapíská, zatímco si mě prohlíží.

      “Připravena do služby,” řekne a radostně mi salutuje.

      Nemohu si pomoci a usmívám se pro sebe. Cítím se každým coulem jako strážce a v podstatě se nemohu dočkat, až odtud odejdu, zjistím, jak se věci mají a dokážu Vůdci, že si zde místo zasloužím.

      Ale Ben, na druhé straně, neobratně zápolí a začíná se rozčilovat kvůli přetočenému popruhu. Ryan k němu dojde a pomůže mu. Když si popruhy upevní, nemohu si pomoci a napadne mě, že Ben vypadá jako ztracené, zranitelné dítě, kterého obléká jeho rodič na první školní den.

      Vyrazíme ze zbrojnice a z očekávání se mi sevře žaludek, když před námi zahlédnu skupinu strážců, se kterými budeme hlídat. Shromáždili se u jedné ohromné železné brány, na které je ostnatý drát. Kolem se motá několik psů, tlapkami hrabou trsy trávy ve spodní