Vládce, Rival, Vyhnanec . Морган Райс

to v Šeropelu chodí!“ zaprotestoval jeden z mužů.

      „Ano,“ souhlasil Irrien. „Silní si berou od slabších. Proto jsem získal tenhle hrad. A vy se teď snažíte brát si ode mne. Myslíte si, že jsem slabý?“

      Už neměl svůj velký meč, a i kdyby ano, zraněné rameno bolelo tak, že by ho stejně nemohl použít. Tasil tedy dlouhý nůž. Prvním bodnutím ho vrazil nejmladšímu skrz spodní čelist až do mozku.

      Prudce nůž vytrhnul a odkopnul druhého muže, který se mezitím snažil chopit vlastních zbraní, na zeď. Vykryl útok třetího a bez námahy mu proťal hrdlo. Když muž padal k zemi, Irrien ho ještě odkopl.

      Muž, kterého skopl na zeď, teď couval se zdviženýma rukama.

      „Prosím, kameni Irriene. Byla to chyba, nepřemýšleli jsme.“

      Irrien udělal krok kupředu a beze slova ho bodl. Bodal znovu a znovu. Držel si toho slabocha tak, aby nepadl příliš brzy. Snažil se nevnímat bolest v rameni a stále bodal. Nešlo jen o zabíjení, šlo o ukázku jeho moci.

      Když nakonec nechal muže padnout, obrátil se k ostatním a rozpřáhl ruce v jasné výzvě.

      „Je tu ještě někdo, kdo si myslí, že jsem tak slabý, aby si mohl jen tak přivlastnit to, co mi patří? Myslí si ještě někdo, že mě může okrádat?“

      Všichni mlčeli, samozřejmě. Irrien je nechal, aby ho následovali cestou do trůnního sálu.

      Jeho trůnního sálu.

      Kde na něj právě čekala jeho trofej.

      *

      Když Irrien vstoupil do trůnního sálu, Stephania se zachvěla. Nenáviděla se za to. Klečela vedle trůnu, na kterém ještě před krátkou dobou sama seděla. Na místě ji držely zlaté řetězy. Když byla v sále sama, zkoušela se z nich vyprostit, ale neměla šanci.

      Irrien vykročil přímo k ní a Stephania se nutila potlačit strach. Zbil ji, spoutal ji, ale ona měla stále možnost volby. Mohla se nechat zlomit, nebo mohla vše využít ke svému prospěchu. Nějaký způsob už si navzdory všemu najde.

      Být připoutaná vedle Irrienova trůnu konec konců mělo jisté výhody. Znamenalo to, že si ji chce nechat. Znamenalo to, že ji jeho muži nechali na pokoji, i když kvůli svému uspokojení odvlekli její služebné a sloužící. Znamenalo to, že je stále v centru všeho dění, i když nad ním neměla kontrolu.

      Zatím.

      Stephania sledovala Irriena, jak si sedá na trůn, pozorně si všímala každého jeho pohybu, posuzovala ho stejným způsobem, jako lovec zkoumá území, na kterém žije jeho kořist. Bylo jasné, že ji chce, protože proč by si ji jinak držel u sebe a neposlal ji otrokářům? S tím se dalo pracovat. Irrien si mohl myslet, že je Stephania jeho, ale už brzy bude dělat vše, co mu ona navrhne.

      Chvíli bude hrát roli jeho hračky a pak si vezme to, co jí po právu náleželo.

      Čekala a naslouchala Irrienovu jednání s ostatními. Začal se zabývat záležitostmi města. Většinou šlo o majetky. Kolik toho už sebrali. Kolik se toho ještě dalo sebrat. Kolik strážných potřebovali, aby zajistili hradby, a jak bude řízeno rozdělování jídla.

      „Máme nabídku od jednoho obchodníka, že bude zásobovat naše jednotky,“ pronesl dvořan. „Od muže jménem Grathir.“

      Stephania si odfrkla. Všimla si, že se na ni Irrien podíval.

      „Máš snad co říct, otrokyně?“

      Potlačila touhu mu něco odseknout. „Jen to, že je Grathir známý svými dodávkami nekvalitního zboží. Jeho bývalý obchodní partner by ale rád zaujal jeho místo. Podpoř ho a dostaneš zásoby, které potřebuješ.“

      Irrien na ni netečně hleděl. „A proč mi to říkáš?“

      Stephania poznala, že tohle je její šance, ale musela se jí chopit velice obezřetně. „Chci ti ukázat, že pro tebe můžu být užitečná.“

      Neodpověděl a obrátil se ke svým mužům. „Promyslím to. Co tam máte dál?“

      Další na řadě byly očividně dotazy od zástupců dalších vládců Šeropelu.

      „Druhý kámen by rád věděl, kdy se vrátíš do Šeropelu,“ pronesl jeden z nich. „Objevily se záležitosti, které vyžadují všech Pět kamenů.“

      „Čtvrtý kámen Vexa žádá více místa pro svůj kontingent lodí.“

      „Třetí kámen Kas posílá gratulace ke společnému vítězství.“

      Stephania si v myšlenkách prošla jména všech dalších kamenů. Vypočítavý Ulren, Kas Vidlovous, Vexa, jediná žena mezi kameny, Borion. V porovnání s Irrienem jen malé ryby, ale přesto by si s ním měli být rovni. To, že tu nebyli, ale dávalo Irrienovi mnohem větší moc.

      Společně se jmény se Stephania probírala jejich zájmy, slabostmi a touhami. Ulren stárnul v Irrienově stínu, a kdyby si Irrien neurval místo Prvního kamene pro sebe, byl by na něm teď on. Kas byl opatrný, kupecký princ, který dvakrát obrátil každou minci, než ji použil. Vexa měla dům za městem a říkalo se, že jí slouží jen lidé bez jazyka, takže nemohli mluvit o tom, co viděli. Borion byl nejslabší a pravděpodobně přijde o své místo, jakmile ho někdo vyzve.

      Při myšlenkách na situaci v Šeropelu položila Stephania prsty něžně na Irrienovu paži. Pohybovala jimi lehce, téměř se ho ani nedotýkala. Svádění se naučila už dávno a vypilovala je na dlouhé řadě milenců. Zvládla to i s Thanem, tak jak složité to mohlo být s Irrienem?

      Cítila okamžik, kdy se napjal.

      „Co to děláš?“ obořil se na ni.

      „Při všem tom mluvení vypadáš tak napjatý,“ pronesla Stephania. „Myslela jsem, že bych ti mohla pomoct. Možná bych ti mohla pomoct se uvolnit… trochu jiným způsobem?“

      Hlavní bylo příliš netlačit. Naznačovat a nabízet, ale nikdy nic přímo nežádat. Stephania nasadila svůj nejnevinnější výraz a pohlédla Irrienovi do očí… a pak vykřikla, když ji jen tak vrazil facku.

      Zmocnil se jí vztek. Stephaniina hrdost jí řekla, že si najde způsob, jak mu to oplatit. Najde způsob, jak se mu pomstít.

      „Aha, tady je skutečná Stephania,“ pronesl Irrien. „Myslíš si, že se nechám oklamat tvým předstíráním ponížené otrokyně? Myslíš si, že jsem tak hloupý, abych věřil, že tě zlomí jeden výprask?“

      Teď se Stephanie zmocnil strach. Stále si dobře vybavovala svištění biče, když ji Irrien udeřil. Záda ji při té vzpomínce stále ještě pálila. Byly doby, kdy si vychutnávala trestání sloužících, kteří si to zasloužili. Teď jí ale myšlenka na trest připomněla prožitou bolest.

      Pokud to ale bude nutné, dokáže využít i bolest.

      „Ne, ale jsem si jistá, že ho chystáš víc,“ odpověděla Stephania. Tentokrát se ani nesnažila tvářit nevinně. „Budeš si užívat svoji snahu mě zlomit, stejně jako já si přitom budu užívat hraní si s tebou. Není to zábavné?“

      Irrien ji znovu udeřil. Stephania mu tentokrát ukázala vzdorovitou tvář. Bylo jasné, že právě to chce. Udělala by cokoli, co by k ní Irriena připoutalo. Jakmile se jí to podaří, nebude už záležet na tom, co si