Otrokyně, Bojovnice, Královna . Морган Райс

si na ně prstem. Kočár si pak dál razil cestu skrz masu lidí.

      Ceres se uvnitř třásla znechucením.

      „Už brzy tahle nerovnost skončí,“ pronesl Rexus. „Dohlédnu na to.“

      Když ho Ceres poslouchala, dmula se jí hruď pýchou. Jednoho dne bude při povstání bojovat bok po boku s ním i se svými bratry.

      Jak se blížili k Aréně, začaly se ulice rozšiřovat a Ceres konečně cítila, že může volněji dýchat. Vzduch hučel napětím a i Ceres si připadala, jako by měla každou chvíli vybuchnout vzrušením.

      Prošla jedním z klenutých vchodů a vzhlédla vzhůru.

      Tisíce a tisíce plebejců se tísnily uvnitř velkolepé Arény. Oválná budova se na severní straně zřítila a většina červených markýz byla potrhaná. Poskytovaly tak jen malou ochranu před spalujícím sluncem. Divoké šelmy vrčely zpoza železných bran a padacích dveří. Za branami viděla Ceres i připravené bojepány.

      Užasle otevřela ústa.

      Ani si to neuvědomila, ale když se rozhlédla, došlo jí, že se zpozdila za Rexem i svými bratry. Vyrazila kupředu, aby je dohnala, ale v tu chvíli ji obklopili čtyři hřmotní muži. Cítila z nich alkohol a hnijící ryby, a když se přiblížili, i jejich tělesný pach. Byli k ní až příliš blízko, zírali na ni a na obličejích jim hrály ošklivé úsměvy plné shnilých zubů.

      „Půjdeš s náma, holčičko,“ pronesl jeden z nich a rychle se k ní přisunul.

      Ceres se rozbušilo srdce. Rozhlédla se a pohledem pátrala po ostatních, ale ti už byli dávno ztracení v houstnoucím davu.

      Obrátila se tedy k mužům a snažila se nasadit co nejodvážnější výraz.

      „Nechte mě být, nebo…“

      Muži vyprskli smíchy.

      „Co?“ provokoval ji jeden. „Taková prťavá holčička jako ty by dostala nás čtyři?“

      „Odtáhneme tě odsud, a i když přitom kolem sebe budeš kopat a řvát, všem to bude ukradený,“ dodal.

      Měl pravdu. Ceres koutkem oka sledovala lidi proudící kolem. Všichni předstírali, že si nevšimli, jak ji muži ohrožují.

      Tvář vůdce násilníků najednou zvážněla a jedním rychlým pohybem ji chytil za paže a přitáhl si ji blíž. Ceres věděla, že ji mohou odtáhnout pryč a že už by ji nikdo nikdy neviděl. To pomyšlení ji vyděsilo víc než cokoli jiného.

      Snažila se ignorovat bušící srdce, prudce se obrátila a vytrhla se mu ze sevření. Ostatní muži pobaveně zahučeli, ale když Ceres udeřila jejich vůdce dlaní do nosu tak prudce, až se mu hlava zvrátila vzad, ztichli.

      Násilník se chytil špinavýma rukama za nos a zachrčel.

      Ceres nezaváhala ani na okamžik. Věděla, že má jen jednu šanci. Rozpomněla se na dny, kdy cvičně zápasila, a hned vzápětí muže tvrdě kopla do břicha. Ten se s bolestným výrazem ve tváři zlomil v pase.

      Zbývající tři muži si ale uvědomili, co se děje, a vrhli se na ni. Chytili ji silnýma rukama a začali ji táhnout pryč.

      Jejich sevření se ale náhle uvolnilo. Ceres se ohlédla a s úlevou si uvědomila, že se k nim přihnal Rexus, udeřil jednoho z násilníků do obličeje a srazil ho tak k zemi.

      Vzápětí se objevil Nesos, zachytil dalšího muže, vrazil mu koleno do břicha a pak ho skopl na zem do rudého prachu.

      Čtvrtý muž se chystal zaútočit na Ceres. Těsně před tím, než ji stihl udeřit, se Ceres přikrčila, obkroužila ho a nakonec ho tvrdě nakopla do zadku. Trhan pokračoval ve směru svého úderu a prudce narazil hlavou do jednoho z pilířů.

      Ceres se zastavila, prudce oddechovala a snažila se všechno si to srovnat v hlavě.

      Rexus jí položil ruku na rameno. „Jsi v pořádku?“

      Ceresino srdce stále divoce bušilo, ale pocit hrdosti brzy vytlačil předchozí strach. Bojovala dobře.

      Přikývla a Rexus ji objal kolem ramen. Když tak šli dál, hrál mu na jeho plných rtech rošťácký úsměv.

      „Co?“ zeptala se Ceres.

      „Když jsem si uvědomil, co se děje, chtěl jsem je všechny probodnout mečem. Ale pak jsem si všiml, jak se bráníš.“ Zavrtěl hlavou a uchechtl se. „To rozhodně nečekali.“

      Ceres cítila, jak jí rudnou tváře. Chtěla mu říct, že se vůbec nebála, ale pravdou bylo, že měla strach.

      „Byla jsem nervózní,“ přiznala.

      „Ciri? Nervózní? Nikdy.“ Políbil Ceres na čelo a pak pokračovali do Arény.

      Našli několik volných míst v nejnižší řadě, a tak se na ně posadili. Ceres měla radost, že nedorazili příliš pozdě. Všechny starosti všedního dne hodila za hlavu a nechala se unášet vzrušením řičícího davu.

      „Vidíš je?“

      Ceres sledovala, kterým směrem Rexus ukazuje, a uviděla zhruba tucet mladých lidí, kteří seděli pod stříškou chránící je před sluncem. Usrkávali víno ze zlatých pohárů. Nikdy dřív neviděla tak kvalitní oblečení, tolik jídla na jednom stole, tak moc třpytivých šperků. Nikdy v životě. A nikdo z těch mladých lidí neměl propadlé tváře ani břicho.

      „Co to dělají?“ zeptala se, když si všimla, že jeden z nich vybírá mince do zlatého poháru.

      „Každý z nich vlastní bojepána,“ odpověděl Rexus, „a tak sázejí na to, kdo zvítězí.“

      Ceres se ušklíbla. Pro ně tohle byla jen hra, uvědomila si. Samozřejmě, že se tahle zkažená mládež nezajímala o válečníky ani o umění boje. Jediné, co chtěli, bylo vidět, jestli jejich bojepán zvítězí. Pro Ceres ale byla tahle událost o cti, odvaze a dovednostech.

      Do vzduchu vystoupaly královské praporce, trubky hlasitě zaburácely, a když se na obou koncích Arény otevřely železné brány, vypochodovali z temných průchodů bojepáni. Pochodovali jeden za druhým a jejich kožené a železné zbroje odrážely sluneční paprsky.

      Dav zahučel, když bijci vstupovali do arény. Ceres vstala, aby jim zatleskala. Válečníci se uspořádali do kruhu čelem ven ze středu. Sekery, meče, kopí, štíty, trojzubce, biče a další zbraně pozvedli k nebi.

      „Ať žije král Claudius,“ zvolali společně.

      Znovu zaburácely trumpety a v tu chvíli se jednou z bran vřítil do arény zlatý kočár krále Claudia a královny Athény. Následoval je kočár s korunním princem Aviliem a princeznou Florianou. Za nimi následovala celá záplava kočárů přivážejících ostatní vrchnost. Každý kočár táhlo dvojspřeží sněhobílých koní zdobených drahým kamením a zlatem.

      Ceres mezi vrchností spatřila i prince Thana. Pohled na zachmuřený výraz devatenáctiletého chlapce ji znechutil. Čas od času, když doručovala zbraně od otce do paláce, vídala, jak princ Thanos hovoří s bojepány. Vždycky při tom měl kyselý výraz absolutní nadřazenosti. Co se týkalo jeho vzhledu, nepostrádal žádné rysy skutečného válečníka – dokonce by bylo velmi snadné si ho s válečníkem splést – jeho paže se dmuly silnými svaly, měl úzký svalnatý pas a nohy pevné jako kmeny stromů. Ceres ale rozčilovalo, že se neustále tvářil, jako by neměl žádnou úctu ani nadšení pro místo,