Tulačka, Vězeňkyně, Princezna . Морган Райс

vznešený,“ řekl starší. „To vidíš podle toho brnění.“

      „A taky ho bodli do zad,“ poznamenal mladší. „Zdá se, že to udělali jeho vlastní lidi.“

      „Takže není dost dobrý ani pro tu chátru, která se snaží dobýt náš ostrov?“ pronesl jízlivě velitel.

      Thanos sledoval, jak se k němu muž přibližuje a pokleká po jeho boku. Možná chtěl dokončit, co Tajfun začal. Žádný bojovník z Haylonu necítil sympatie k Impériu a jeho vojákům.

      „Co jsi udělal, že tě chtěli zabít vlastní lidé?“ zeptal se nově příchozí Thana tak tiše, že ho nikdo jiný nemohl slyšet.

      Thanos v sobě sebral dost sil na to, aby zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Znělo to chraptivě a trhaně. I kdyby nebyl zraněný, ležel na pláži příliš dlouho. „Ale já to nechtěl. Nechtěl jsem tu bojovat.“

      Vysloužil si tím další z podivných úsměvů. Thanovi se zdálo, že se muž usmívá na svět, i když kolem nebyl k úsměvu žádný důvod.

      „A přesto jsi tady,“ oznámil muž. „Nechtěl jsi být součástí invaze, ale ležíš na naší pláži místo toho, abys ležel doma v posteli. Nechtěl jsi nám přinést zkázu, ale imperiální armáda právě teď pálí naše domovy. Víš, co se děje na pláži?“

      Thanos zavrtěl hlavou. I to ho bolelo.

      „Prohráváme,“ pokračoval muž. „Ano, bojujeme dost tvrdě, ale to nestačí. Nezáleží na tom. Ne proti takové převaze. Bitva stále zuří, ale je to jen díky tomu, že polovina mých lidí je příliš tvrdohlavá na to, aby si uvědomila pravdu. Nemůžeme si dovolit takhle ztrácet čas.“

      Thanos sledoval, jak nově příchozí tasil jeden z mečů. Vypadal nepříjemně ostrý. Tak ostrý, že Thanos nejspíš ani neucítí, když mu ho vrazí do srdce. Velitel ale místo smrtící rány mečem pokynul svým mužům.

      „Ty a ty,“ řekl jim, „seberte našeho nového přítele. Možná, že pro druhou stranu má nějakou cenu.“ Zasmál se. „A pokud ne, osobně ho zabiju.“

      Poslední věc, kterou Thanos ucítil, byly silné ruce, které ho sevřely v podpaží, trhly jím vzhůru a táhly ho pryč z pláže. Pak znovu upadl do bezvědomí.

      KAPITOLA TŘETÍ

      Berin cítil bolestivou touhu po návratu. Putoval dlouhou cestu domů, do Delosu. Jediná věc, díky které dokázal pokračovat, byla myšlenka na rodinu – na Ceres. Myšlenka na návrat k dceři byla tak silná, že ho hnala stále dál, i když pochodoval už celé dny. Cesty byly zvrásněné vyjetými kolejemi a kameny. Berin nemládl a cítil bolest v koleni, která se přidala k bolestem pocházejícím od života stráveného namáhavou prací u kovadliny a od neustálého zahřívání a bušení do železa.

      Všechno to ale stálo za to. Znovu uvidí domov, znovu se shledá s rodinou. Po celou tu dobu, kdy byl pryč, to bylo to jediné, na co myslel. Všechno to teď viděl jako živé – Marita bude vařit v jejich skromné kuchyni, vůně se ponese vstupními dveřmi až ven. Sartes si pravděpodobně bude hrát za domem a Nesos na něj bude dohlížet. I když bude předstírat, že to tak není.

      A taky tam bude Ceres. Miloval všechny své děti, ale k Ceres cítil zvláštní pouto. To ona mu vždy pomáhala s výrobou zbraní. Zdálo se, že mu je nejpodobnější a také, že jako jediná půjde v jeho stopách. Opustit Maritu a chlapce bylo bolestivé, i když nutné, pokud je měl uživit. Odejít od Ceres bylo jako opustit část sebe samého.

      A teď přišel čas se k téhle své části vrátit.

      Berin si jen přál, aby nesl lepší zprávy. Pokračoval po štěrkové cestě, která vedla k jejich domovu, a mračil se. Ještě nebyla zima, ale už bylo cítit, že se blíží. Měl v plánu odejít a najít si práci. Lordi vždy potřebovali kováře, kteří jim budou vyrábět zbraně pro stráže, pro války, pro Jatka. Ale ukázalo se, že nepotřebují Berina. Všichni měli své vlastní muže. Mladší a silnější muže. Dokonce i král, který vypadal, že chce, aby pro něj Berin pracoval, se k němu obrátil zády. Chtěl by ho do svých služeb, kdyby to bylo před deseti lety.

      Myšlenky ho pálily v hlavě. Mělo mu samotnému dojít, že nikdo nebude potřebovat muže, který měl víc vousů šedivých než černých.

      Bolelo by ho to ještě víc, kdyby mu to nedávalo možnost vrátit se domů. Domov byl vše, na čem Berinovi záleželo. I když to byl v podstatě jen kus země ohraničený nahrubo přitesanými prkny s drnovou střechou. Domov byl o lidech, kteří tam na něj čekali. Myšlenka na ně ho přiměla přidat do kroku.

      Když Berin zdolal kopec a pohlédl k domovu, okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Sevřel se mu žaludek. Vybavil si, jak vypadal domov, který si pamatoval – ačkoliv okolí bylo pusté, doma to vždy přetékalo životem. Vždy tam byl nějaký hluk, ať už šlo o zábavu nebo hádky. V téhle roční době bylo na okolních pozemcích vždy alespoň několik rostlinek, zelenina a keře s bobulemi. Těžko mohla tak skromná úroda zasytit celou rodinu, ale vždy se jim povedlo vypěstovat alespoň něco, co zmírnilo jejich hlad.

      Nic takového ale teď neviděl.

      Berin se rozběhl, nebo se o to alespoň po tak dlouhém pochodu pokusil. Cítil, jak se ho zmocňuje pocit, že něco je hrozně špatně. Jako by se mu kolem srdce svírala studená ruka.

      Vrazil do dveří a prudce je otevřel. Možná, pomyslel si, bude všechno v pořádku. Možná, že ho viděli a chtěli ho překvapit, až dorazí.

      Uvnitř domku bylo šero. Okna pokrytá špínou. Uvnitř skutečně někdo byl.

      Marita stála v hlavní místnosti, míchala něco v hrnci. Na Berinův vkus to páchlo příliš kysele. Když Berin vrazil dovnitř, obrátila se k němu. V tu chvíli věděl, že měl pravdu. Něco bylo špatně. Něco bylo hrozně špatně.

      „Marito?“ začal.

      „Manželi.“ Lhostejnost, s jakou to pronesla, mu potvrdila, že nic není tak, jak by mělo být. Kdykoli jindy, když se vracel, se k němu Marita vrhala, objímala ho a vítala mezi dveřmi. Vždy vypadala plná života. Teď vypadala… prázdná.

      „Co se to tu děje?“ zeptal se Berin.

      „Nevím, co tím myslíš.“ Znovu. Mnohem méně emocí, než by v tom mělo být. Jako kdyby se v jeho ženě něco zlomilo, jako by z ní něco vysálo všechnu radost.

      „Proč je tu všechno tak… tak tiché?“ pokračoval Berin. „Kde jsou naše děti?“

      „Nejsou tu,“ odpověděla Marita. Vrátila se k míchání a tvářila se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.

      „Tak kde tedy jsou?“ Berin se nehodlal jen tak vzdát. Mohlo se stát, že chlapci byli u potoka, nebo se pokusili utéct z domova, ale alespoň jedno z jeho dětí by ho vidělo přicházet a chtělo by se s ním setkat. „Kde je Ceres?“

      „Ach, ano,“ pronesla Marita a Berin teď cítil hořkost v jejím hlase. „Samozřejmě, že se budeš ptát na ni. Ne na to, jak jsem na tom já nebo tvoji synové. Ale ona.“

      Berin nikdy neslyšel svoji ženu mluvit takovým tónem. Ano, vždycky věděl, že je v Maritě něco tvrdého, něco, kvůli čemu se zajímala víc o sebe než o zbytek světa, ale teď to